Třeba letos děti poprvé ohlásí, že chtějí Štědrý večer prožít jinde než s námi. Nebo jsme se právě v tomto roce rozešli s partnerem či partnerkou a najednou zjišťujeme, že tyhle Vánoce budou první bez něj. Takové přelomové svátky jsou zkouškou odvahy. Ale nikomu nezbývá nic jiného, než se s nimi vypořádat.
„Vždy jsem zdobila okna světelnými řetězy už koncem listopadu a manžel se mi smál, že jsem první v ulici,“ vypráví šedesátiletá Pavla. „Letos na jaře zemřel. A já si najednou uvědomila, že nemá smysl ta okna vůbec zdobit. Že nemám pro koho péct, uklízet. Dcera mi říká, že mám dělat vše tak, jako když s námi Josef byl, že si mám udělat Vánoce hezké sama pro sebe. Štědrý večer strávím stejně u dětí, ale tu dobu před ním a po něm bych prý měla mít doma hezky. Jenže mně se nic dělat nechce. Najednou je mi to úplně fuk. Nechce se mi ani k dětem. Nejraději bych Vánoce prožila jako úplně obyčejné jiné dny, v županu u televize s naším kocourem u nohou,“ vysvětluje.
Stejné to nikdy nebude
Její kolegyně z práce je vdovou už tři roky a také vzpomíná, že první Vánoce bez muže byly nejhorší. „Syn pracuje ve Spojených státech, zval mě tam, ale nechtěla jsem letět. Udělala jsem si pěkné Vánoce sama. Napekla jsem jako jindy, přichystala pěkný stůl, kapra a bramborový salát. Takže den utekl. Ale večer přišla ta hrůza. Najednou jsem se sesypala. Jídlo tam leželo na stole a nakonec jsem vše vyhodila, protože jsem vůbec nemohla jíst. Došlo mi, že jsem sama. Jen jsem brečela. Další rok jsem s kamarádkou jela na Vánoce na její chatu do Beskyd a bylo to o moc lepší. Letos pojedeme zase na chatu k jejím známým. Rozhodla jsem se, trávit prostě Vánoce úplně jinak než to bývalo s manželem, abych je přežila. Hlavní je nevzpomínat, nesrovnávat,“ vypráví.
„Takové Vánoce po ztrátě někoho blízkého prožil snad každý a žádná univerzální rada, jak se s nimi vypořádat, neexistuje,“ říká psycholožka Laura Janáčková. Upozorňuje však všechny, kterých se to týká, že první rok, tedy první Vánoce jsou nejhorší. „S tím se musí počítat. Po roce nejhorší smutek obvykle začíná pomalu pomíjet.“
Změna dostihne každého
Tři kamarádky z Prahy strávily poslední Vánoce tak, že šly pomáhat organizovat Štědrý večer pro matky v azylovém domě. Pro každou z nich byly ty Vánoce zlomové. Jednu opustil dlouholetý partner, druhé zemřela máma, třetí ovdověla. „Než abychom se trápily doma, rozhodly jsme se strávit ten den s ženami, které mají těžký život. Nakonec jsme si tam moc hezky popovídaly a naše trápení nám najednou připadalo tak nějak menší,“ vypráví pětapadesátiletá učitelka Irena, která tyto netradiční Vánoce loni vymyslela.
Až se dostaneme do situace, že před námi budou první Vánoce odlišné od těch, na jaké jsme zvyklí, zkusme je brát jako přirozenou změnu, která jednou či vícekrát v životě potká každého. Je to těžké, ale zkusme to. Vánoce si nezaslouží, aby se v našich myslích změnily v symbol trápení, samoty, hysterie. A hlavně, nemysleme si, že to, že jsme zůstali o některých Vánocích sami, znamená, že jsme staří, nepotřební, všemi zapomenutí. Stejný problém má mnoho mladých lidí. Například ti rozvedení, kteří si děti takzvaně předávají.
Třeba pětatřicetiletá Klára tráví sama už třetí Štědrý den po sobě, protože si její dvě děti pokaždé k sobě bere manžel. „Jsem už tak vycvičená na štědrovečerní samotu, že mě vůbec netrápí. Naopak. Koupím si dobré víno, nezdravé dobroty, jako třeba pytel chipsů a čtu si. Je to moc hezký klidný večer,“ říká se smíchem a podotýká, že podobně tráví svátky i její další mladé rozvedené kamarádky. „Není to ideální, ale prostě se nám to tak v životě stalo,“ dodává.