Byla hluboká noc, když Jaguára probudil Pán Měsíce. Polechtal ho svými paprsky na čenichu a když Jaguár otevřel oči, zamyšleně se na Jaguára podíval.
"Co se děje?" zeptali se oba současně. "Cítíš se sám?" pokračovali. Překvapeně se na sebe zahleděli a zmlkli. "Nudíš se snad?" zeptal se Jaguár. "Asi ano," přiznal Pán Měsíce. "A zrovna já tě mám dnes v noci z nudy vyvést?" řekl Jaguár. Nenapadalo ho nic, co by mohlo zahnat nudu Pána Měsíce. "Zkusme najít zrcadlo, které jsem ztratil," navrhnul Pán Měsíce. Jaguár souhlasil. Proto mu Pán Měsíce prozradil, že zrcadlo ztratil, když plul nad jedním z nedalekých jezer. A vysvětlil mu, o které jezero jde a jak ho najde. Dohodli se, že se zrcadlo pokusí najít další noc. Jaguár spokojeně usnul a Pán Měsíce se vydal na další pouť noční oblohou.
Další noc se sešli u jezera, které Pán Měsíce označil. Dohodli se, že Pán Měsíce bude osvěcovat postupně hladinu a Jaguár bude v tom světle hledat jeho zrcadlo. Jaguár vstoupil do vody, Pán Měsíce posvítil na hladinu a za malou chvíli Jaguár zrcadlo našel. "Mám ho, pane, našel jsem ho!" radostně zavolal do oblohy. "Podívej se, prosím, do něj, co vidíš?" uslyšel shora. Jaguár se podíval a uviděl, že se v zrcadle odráží měsíc. "To není mé zrcadlo," ozvalo se z noční oblohy. "To je jen blýskavá rybí šupina." Jaguár šupinu upustil a začal znovu prohledávat jezero. Když zrcadlo konečně našel, zavolal do tmy: "Mám ho, pane, našel jsem ho!" "Podívej se, prosím do něj, co vidíš?" uslyšel shora. Jaguár se podíval a uviděl, že se v zrcadle odráží jeho tvář. "To není mé zrcadlo," ozvalo se z noční oblohy. "To je tvůj portrét namalovaný jezerní vílou."
Jaguár byl překvapený. Nevěděl, že existují jezerní víly. A netušil, proč by jedna z nich malovala jeho portrét. Byl na rozpacích, zda má obraz vrátit jezeru a pokračovat v hledání zrcadla. Pán Měsíce s úsměvem pozoroval Jaguárovy pochybnosti. Aniž by čekal, až se Jaguár zeptá napověděl mu: "Jezerní víly jsou obzvlášť křehká stvoření, žijí krátce a smyslem jejich života je láska. Každá z nich čeká, až se zamiluje, pak namaluje portrét svého vyvoleného. V tu chvíli se v jejím nitru otočí přesýpací hodiny a ona čeká, zda se stane jeho ženou. Čas čekání je vymezen pískem v hodinách. Spadne-li na dno poslední zrnko písku, aniž by se do té doby za svého milého provdala, rozpustí se v jezerních vodách a zbude po ní jen obraz s jeho tváří." "Znamená to, že víla, která namalovala můj portrét, je mrtvá?" zeptal se Jaguár. "Ano," odpověděl Pán Měsíce. "Ale jak se mohlo stát, že jsem o jezerní víle, o její lásce a o jejím osudu nic nevěděl?" zanaříkal Jaguár. "Přehlédl jsem něco?" "K čemu by bylo, Jaguáre, kdybys o její lásce věděl?" zamyslel se nahlas Pán Měsíce. "Kdyby sis ji vzal za ženu, zalily by se ti oči vodou a ty už bys nikdy nic neviděl ostře! Kdybys ji odmítl, zalila by se ti vodou mysl. A ty bys už nikdy neměl jasno, v tom, kdo a jaký jsi,"vyjevil Pán Měsíce Jaguárovi, co by se bývalo stalo. "Zahoď ten obraz, Jaguáre, a pokračuj v hledání mého zrcadla!" poručil. Jaguár neposlechl. Jakmile se Pán Měsíce zakoukal na chvíli jinam, ukryl portrét v mysli. Pak dál pokračoval v hledání zrcadla, jakoby se nic nestalo. Sbíral různé předměty a ukazoval je Pánu Měsíce celou noc. Jeho zrcadlo ale nenašel.
Uběhlo několik dnů. Jaguár odpočíval v horkém srpnovém odpoledni pod stíny stromů a tu se z jeho mysli vynořil obraz s jeho portrétem. Jaguár si ho na světle prohlížel, přibližoval si ho k očím kvůli podrobnostem, vzdaloval jej kvůli dojmu z obrazu jako celku. Díval se na něj ze všech stran. Věřil, že je to jeho portrét, současně se ale na obraze nepoznával. Když se vynadíval, položil obraz stranou a zavřel oči. Byl unavený, přesto nemohl usnout. Znovu se vrátil k obrazu a prohlížel si ho. Pokoušel se rozluštit, co za záhadu týkající se jeho podoby, se v něm skrývá. Trápil se tak až do večera. Pak se ho zmocnil hněv. Drápy se do portrétu zaryl a zničil ho. Spokojeně usnul.
Když se Jaguár ráno probudil, zjistil, že má obraz s portrétem znovu v mysli. Jako by ho předešlou noc neroztrhal. Zlostně jej hodil do ohně, který ohříval vodu na ranní čaj. Další den mě obraz opět v mysli. A zase jako nový. Tentokrát ho celý pošpinil popelem z ohniště. Ani to nepomohlo. Jaguár zkoušel vše, aby obraz zničil. Nic z toho nebylo účinné. Další den byl vždy obraz znovu v mysli a nepoškozený.
Nešťastný Jaguár se vypravil k jezeru, kde s Pánem Měsíce hledali zrcadlo, a čekal, až se objeví. Pak mu přiznal, co onehdy v noci provedl. A žádal o radu, jak se obrazu v mysli zbavit. "Možná bych pro tebe měl jednu radu, Jaguáre," shovívavě se pousmál Pán Měsíce. "Zavolej do jezera. Popros jezerní vílu, která obraz malovala, ať se ještě jednou jedinkrát objeví a vezme si obraz k sobě. Uvidíme, zda to pomůže." Jaguár udělal, co mu Pán Měsíce poradil. Po chvíli se voda začala čeřit, pak začala vřít a nakonec z ní vytryskl gejzír. A z gejzíru se vynořila bledá jezerní víla. Byla celá průsvitná, jen její rty žhnuly rudou barvou a v jejích očích zářilo měsíční světlo. Dívala se jimi láskyplně na Jaguára a spěchala k němu. Překvapený Jaguár couvnul. Víla se zastavila a v očích se jí objevil smutek. Pochopila, že se za chvíli znovu rozplyne. Pak se rozeběhla a stanula před Jaguárem. "Můj milý je tu! Můj milý je tu!" zavolala. "Obejmi mě na tu chvíli," přitiskla se k Jaguárovi. Díval se na ni a nevěděl, co dělat. Tiskla se dál k němu, hladila ho po šíji, líbala ho na oči. Trvalo to mžik. Pak zmizela. Jaguár se za chvíli vzpamatoval. Vše bylo jako dřív. Hladinu jezera čeřily drobné vlnky, na nebi plul Pán Měsíce. A tak se tedy Jaguár podíval do mysli. Obraz v ní zůstal, nezmizel. "Nepomohlo to, pane. Obraz s portrétem nezmizel," řekl s lehkou výčitkou do nebe. Jenomže Pán Měsíce už na obloze nebyl.
Druhý den ráno Jaguár vytáhl znovu obraz z mysli. Jaké bylo jeho překvapení. Místo jeho portrétu se před ním objevilo zrcadlo. A on v něm uviděl svoji tvář. Svoji tvář a přesto stejnou, jako namalovala na portrétu jezerní víla. Koutkem oka v zrcadle zahlédl, jak na nebi, které se zrcadlilo nad jeho hlavou, rozkvetly růže. A jak z něj padají hvězdy.
Takovou sílu má láska jezerních víl.
