Vypovím vám zvláštní příběh. Nevzpomenu si, kdo ho kde vyprávěl, ale to není důležité. Prý se jednou potkali dva lidé, muž a žena. Oba už prožili větší část života. Oba zešedivěli. A přesto se mezi ně vloudila láska. Nešlo o divokou a prudkou mladou řeku, která s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Byla jak hluboká tůň. Schovaná tak, že si jí sotva všimli. Ale jakmile uviděli její tajuplnou hladinu, museli se sklonit. Museli se napít. Nemluvili o tom, co našli a jak je doušek vody spojil. Mlčeli o tom před druhými i mezi sebou.
Jednou muž ženu u tůně objal a pošeptal jí tiše: "Kdes byla, když jsem kdysi hledal ženu?" Opáčila: "Kdes hledal? Škoda, že jsme se tehdy nepotkali." Chodívali spolu tajně k tůni pozorovat hvězdy. Ty, které jim spadly do očí, pak schovávali v srdci toho druhého. A snili. "Víš ty, co?", obrátil se k ní jednou muž. "Čas prý neexistuje". Žena se na něj překvapeně podívala. "A svět je prý výtvor naší mysli", navázal. "A těch světů může být vedle sebe bezpočet. V každém tom světě se život člověka odehraje jinak." Mlčela a dívala se na něj. "Chci, abychom se v tom jiném světě tehdy neminuli."
A na tom se domluvili. Zabývali se místem, kde se náhodně potkají, ukázali si fotografie z těch časů, aby se poznali. "Budeš na mě hodná?", ptal se jí s rozpačitým úsměvem. "Budeš mě mít rád?", ptala se s nadějí v hlase. Vybrali pečlivě datum a zvolili čas svého setkání v tom jiném světě. Pak leželi u tůně a prsty klouzali po nebi. Když přišel určený den a určená hodina, spojily se jejich duše. A protože si to i ony přály, vytvořily bod ve vesmíru. Otvor do jiného světa.
Ptáte se, jak příběh pokračuje? Co se stalo dál? To není důležité, ale budiž: Setkali se prý tehdy na dohodnutém místě, v dohodnutou hodinu. Osmělil se ji oslovit a ona klopila oči. A na tom, kolik času mají tady, tím přestalo záležet. A co bylo dál v tomto světě? Svá tajemství prý střeží dál.
Bůhví, co je na tom příběhu pravdy. Když o tom přemýšlím, napadá mě: "Nic není jisté. Nic není vyloučeno."