Vždy před vánoci kupuji stejný počet pohledů - popřát blízkým k vánocům.
Tentokrát jeden zbyl navíc a odkládám, komu jej poslat? Na poslední chvíli jsem se rozhodla poslat paní Věrce, která žije v pečovatelském domě. Přesně ani neznám adresu, ale pošta si poradí. A jak jsem si na ni vzpomněla?
Ještě před dvěma i více lety, po nákupech v supermarketu, jsme se u nich vždy stavěli na kávu, grog či rum. Byli od nás starší asi 10-15 let, novomanželé v důchodovém věku. A jak se seznámili? Paní Věrka (vdova) jela s kamarádkou do lázní Mšené, jako doprovod, ráda tančila a seznámila se s pražákem Mírou. Netrvalo dlouho a vzali se, Míra se přestěhoval za Věrkou na chalupu a žili spokojeným i společenským životem. Měli rádi muziku a jednou jsme seděli u stolu společně. Vyhráli tenkrát 1. cenu, poukaz do lázní v Maďarsku, povídají pojeďte také. Tak se stalo, skamarádili jsme se a navštěvovali. Míra byl po operaci kyčle, měl rád rum a za nedlouho zemřel.
Paní Věrka nechtěla být v chalupě sama, že nebude topit do kotle a že Míru stále všude vidí. Rozhodla se chalupu předat synovi, který jí našel tuto službu za 4 tisice Kč, velká místnost, s kuchyňským koutem a balkonem. Možnost donesení oběda, případně vycházka se psem, cukrárna atd.
A jaká byla odezva na můj vánoční lístek, telefon - "radost veliká, já totiž pohledy sbírám do alba celý život".