Fejeton psí
FOTO: Jan Zelenka

Fejeton psí

25. 11. 2021

Když, jako obvykle, usedám k počítači, moje malá šeltie Britney, honem, honem, aby něco nezmeškala, si ustele těsně vedle mne na zemi. Snaží se být mi neustále co nejblíže. Je to, kromě starosti o jídlo, její současná největší snaha a náplň života. Co má taky dělat jiného! Má na to, holka, ostatně už léta. Oba máme už léta, co se dá dělat. Chápu ji. Tím spíš, že já si nemám ke komu takhle blízko lehnout. Pokaždé jí musím ale trochu posunout zadek, abych náhodou nenajel křeslem na její packy a ocásek.

Britney si pak položí čumák na packy a relaxuje. Když hnu křeslem, zvědavě se na mne podívá, jestli je vše v pořádku, a zase si položí hlavu. Když ji občas podrbu na hlavě, okamžitě ožije a snaží se mi ruku olízat. Chvíli to vydržím, aby měla radost.

Ta moje malá si tedy předsevzala, že musí být neustále co nejblíže u mne. Asi má, ve svých pokročilých čtrnácti letech, tak větší životní jistotu. Bývá to většinou příjemný pocit. Pro oba. Trvá však jen do chvíle, kdy moje pozornost ochabne a já o ni někde zakopnu. To pak už není moje malé zlato. Svůj náhlý výlev emocí, vzhledem ke  své poškozené páteři, zde nebudu raději popisovat. Britney se pak na čas uchýlí pod stůl a bedlivě mne, ze svého bezpečného místa, pozoruje.

Když se zvednu od počítače, zvedne se i ona a v těsné blízkosti mě následuje. Jak osobní strážce. Nejraději má, když zamířím do kuchyně. Její nejoblíbenější teritorium. Co kdyby něco upadlo na zem! Má už svou zkušenost. Je neodbytná a marně ji z prostoru kuchyně vyháním. Platí na ni pouze plácačka na mouchy, kterou výhružně třímám v ruce.

Je zajímavé, jak má perfektně vycvičený sluch na různé kuchyňské zvuky. Otevírání plastové nádoby s piškoty, chrastění sáčku se smaženými brambůrky nebo zvuk otevíraných dveří lednice v ní vyvolává nepotlačitelnou vlnu emocí a to pak nepomůže ani zmíněná plácačka na mouchy. Div, že mi neleze nahoru po kalhotách. Když se jí podívám do očí, vidím však její napjaté očekávání. Dobře ví, že to nevydržím a něco přece jen dostane. Piškotku, kus jablka nebo banánu. Ale sežere úplně vše. Byla by dobrý strávník. Neodmítne ani kyselou okurku nebo kus suchého chleba.

Nesmím ovšem jejímu pohledu příliš podléhat. Místní veterinární klinika je sice perfektní, ale také velmi drahá. Když jsem si zpětně spočítal náklady na její léčení za uplynulých osm let, šly na mne mrákoty, neboť jsem si uvědomil, že za ty peníze bych se válel měsíc na Kanárech. Britney proto dostala na venčení slušivý košík a bylo po starosti, že sežere opět venku nějaké svinstvo či exkrement po svém kamarádovi a já s ní pojedu zase na kliniku. Doma má dietní kuřecí granule, se kterými je velmi spokojená.

Když občas vstanu od počítače a jdu si na pohovku natáhnout záda, Britney pomalu ze svého místa vstane, protáhne si packy a přesune se těsně vedle pohovky, tak, abych na ni dosáhl a mohl ji drbat. Proto, když vstávám, musím dávat pozor, abych si o ni neopřel nohy.

Z dlouhé chvíle si také povídáme. Britney pozorně naslouchá, až mám takový neurčitý pocit, že mi rozumí. Proto jí neříkám vůbec nic o politice. Ostatně, je to pořád lepší, než kdybych si povídal sám se sebou, když už jsem nucen žít sám a jen s ní. Problém občas bývá, když mi chce odpovědět. Její štěkání je takový ječák, že mi až vypíná sluchadlo.

Večerní představení se žvýkací tyčinkou a natěšenou Britney je už ustálený obřad, na který se těšíme oba dva. A když je u mne i přítelkyně Věrka, tak se těšíme všichni tři. Ulamuji tyčinku po malých kouscích a Britney se může přetrhnout, jak rychle mi dává packu do ruky. Nejraději by mi dala najednou packy obě, jen aby dostala malý kousek té nádherně vonící tyčinky. A Věrka má z toho svátek.

Když jdu spát, Britney, vědoma si toho, že ji na postel k sobě nevezmu, zaleze do svého pelíšku vedle postele. Bývaly časy, když občas spávala se mnou. Dnes už si na to netroufám. Kdyby chtěla třeba skočit dolů, postel je poměrně vysoká, mohla by si poškodit své artrotické packy. Dám jí proto dobrou noc, zamávám jí a to je pro nás oba signál, že den definitivně končí.

Moje malá. Jsme dobře sehraná dvojka. Byť mne výrazně omezuje v delším cestování kamkoli, jsem si vždy vědom jejího věku a jejích potřeb. Cestování se mnou by už jen těžko zvládala.

Když se na ni podívám, napadá mě občas neodbytná, až silně ujetá myšlenka. Kdo z nás půjde dřív? Ale protože se mi do budoucnosti nechce příliš nahlížet, rychle onu myšlenku zapudím. Raději se skloním, abych mohl Britney pohladit a podrbat. Vždyť je to přece - moje malá.

 

domácí mazlíčci pes
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?