Kdo má práci, která ho baví a je v ní úspěšný, zpravidla nemá odchod do penze jako cíl. Mnohdy pracuje déle, v důchodu se poté stýká s lidmi, které během pracovního života potkal, nadále se zajímá, co je v jeho oboru nového. Podobně jsou na tom lidé, kteří mají koníčky. Ve vyšším věku je dál rozvíjejí, mají kamarády, které díky nim během života potkali, případně díky nim potkávají nové zajímavé lidi.
Naopak lidé, kteří měli profese, jež je nebavily a volný čas nenaplňovali ničím konkrétním, čemu by doslova propadli, se ve vyšším věku velmi často cítí osamělí, frustrovaní, nepotřební.
„Už abych byl v penzi,“ říkají.
„Jo? Těšíš se? Co plánuješ?“
„Co bych měl plánovat?“
„No co budeš dělat, až budeš v penzi?“
„Co bych dělal? Budu v penzi.“
Po čase jsou tito lidé zpravidla nervózní a jejich partneři, partnerky a blízcí říkají, že se změnili, že je nic nebaví, že je s nimi nuda. Nezměnili se, byli takoví, jenže to v běžném životě vyplněném prací nebylo tolik patrné.
Trenér a kouč Marian Jelínek v knize Život na uzdě, kterou napsal s novinářkou Renatou Červenkovou, říká: „V prváku na gymnáziu nám učitel opakoval větu, kterou jsem tehdy ještě moc nechápal: ‚Hledejte si takové povolání, které budete mít rádi, protože pak nebudete utrácet peníze na to, abyste měli rádi něco jiného, když vás to v práci nebaví.‘ Mnohokrát jsem si na něj vzpomněl, snad nejvíc ve chvíli, kdy jsem narazil na obsahově stejný, ale elegantnější výrok amerického psychologa Abrahama Maslowa: ‚Tím nejkrásnějším osudem, tím největším štěstím, které člověka může potkat, je že dostává zaplaceno za to, co vášnivě zbožňuje.‘“ A dále vysvětluje: „Všimněte si taky, kolik lidé se někomu diví, jak málo za svou práci dostává, ale přesto nedá výpověď, jenže on je spokojený, protože ho to baví, a navíc ví, že chleba si z obou stran nenamaže. A naopak – kolik lidí práce nebaví, ani když za ni berou vysoký plat.“
S autorkou rozhovoru dále rozebírají, jestli je rovnocennou náhradou, když má člověk povolání, které ho krutě nebaví a k němu koníček, ve kterém se realizuje. Marian Jelínek říká: „Řekl bych, že sekundární seberealizace je většinová záležitost. To znamená, že chodím do práce, která mě až tak nebaví, ale vím, že to, co v ní vydělám, můžu využít v něčem, co mě baví – a v tu chvíli to pro mě má i smysl. Pak je to v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy člověka nebaví vůbec nic. ‚A jaké máš zájmy, koníčky?‘ ptám se studentky. Ticho. Nemá nic.“
Setkává se s tím, že zájmy jsou jen povrchní, takzvaně pseudo, tedy, že lidé nedovedou rozlišit běžný zájem od opravdového. Vysvětluje to na příkladu: „Do dotazníku někdo napíše hudbu. ‚Ty skládáš?‘ ptám se. ‚Ne poslouchám.‘ ‚Filmy, aha, tak to chodíš třikrát týdně do kina…‘ ‚To ne, jen občas.‘ Takových lidí přibývá i na vysoké škole. Nemají emoční vazbu k cílům, spěchají k tomu domu, lepšímu autu, blyštivější dovolené… a já vždycky nahlas dodávám, že také do rakve, ať už si ji radši nachystají.“
Podobné pocity má řada starších lidí, když si povídá s vnoučaty.
Takto to popisuje devětašedesátiletá Ivana, bývalá profesorka na gymnáziu. „Nevím, o čem s vnučkou mluvit. Je jí dvacet, studuje nějaké mediální vědy na vysoké škole. Když se s ní chci bavit, o tom, co se děje ve světě, nic neví. Když se s ní chci bavit o něčem, co jsem četla, řekla, že nečte noviny ani časopisy. Zkusila jsem nadhodit, jaké zpravodajské weby čte. Řekla, že zprávy ne. Nesportuje, nezajímá se o kulturu, nečte knihy. Když jsem se jí zeptala, co jí baví, odpověděla, že kultura. Konkrétně ale nebyla schopna říct jediné představení, jedinou výstavu, jedinou knihu, která by ji zaujala. Nechci působit jako babka profesorka, která ji vyslýchá a k něčemu nutí, ale připadá mi to poněkud děsivé. Přitom vím, že není hloupá holka, jen mi připadá znuděná spoustou možností, ze kterých si není schopna vybrat. A nedovedu si představit, jakou si najde práci a zda ji bude naplňovat.“
Mnoho lidí s přibývajícími lety zjišťuje, jak je prospěšné, když má člověk určité koníčky, zkušenosti z nějakého oboru. Člověk, který byl perfektní truhlář a práce pro něj byla i zálibou, se jí pak velmi často věnuje i ve vyšším věku, může předávat zkušenosti mladším, ví, že po něm něco zůstalo. Stejně tak člověk, který celý život krásně maloval a rád chodil na výstavy, ve vyšším věku může tento koníček ještě rozvinout. A navíc na výstavách nebo kurzech může potkat stejně zaměřené lidi, takže se portfolio jeho kamarádů ve stáří nezmenší, naopak.
„Je dobré, když člověk pěstuje koníčky už v době, kdy pracuje a má je souběžně s výdělečnou činností a péčí o rodinu. Ve stáří se často projeví, jak je to důležité,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Nemálo lidí, kteří dosáhli vyššího věku, si už toto dobře uvědomuje. A tak není divu, že je poněkud děsí, když se zeptají vnoučátka, co ho baví, případně čím by chtělo být a nedostanou konkrétní odpověď.
