„Včera k nám nastoupila nová posila,“ prohodila kamarádka Zuzana nad odpoledním kafíčkem. Netvářila se spokojeně, a já věděla, že na podrobnosti nebudu muset dlouho čekat.
Do jejich kanceláře vplula pohledná slečna s dvouletou praxí recepční v nějakém fitness centru. Usedla za stůl s počítačem a sebevědomím, které by kdekdo mohl závidět. „Tak nazdárek, jmenuju se Amanda, je mi 22 a doufám, že si nepolezeme na nervy,“ uvedla svoji osobu. Rozvalila se na kancelářské židli, opřela se do opěradla, ze zadní kapsy kalhot vytáhla mobil, vytočila číslo a začala: „Vole, včera jsem nestačila kólnout, čekoval mě fotr, je to hejtr. Já teď musím vorkovat. Nemám tajm lajkovat na fejsu, ani četovat. Písnu ti, až budu houm.“ Že si slova nové kolegyně musela Zuzana napsat na kus papíru, mi bylo jasné. Zapamatovat si tuto hatmatilku bylo nad možnosti její mozkové kapacity.
Svahilština by pro naše seniorské uši byla asi snáze vyluštitelná, než mluva dnešní mládeže. Jenže my jsme nebyli jiní! Vzpomínám si, jak jsem rodiče vytáčela naší dětskou tajnou řečí, když jsem oznámila: Mapamipi, jápá jdupu vepen apa vrápátípím sepe opokopolopo vepečeper. Přeloženo – mami, já jdu ven a vrátím se večer. V tomto duchu jsem se Zuzkou bloudila minulostí a obě jsme přemýšlely, jak na Amandu. A náhle, jako blesk z čistého nebe, byla strategie na světě, i s příslovím - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Kdyby Amanda svoji mluvu používala jen do telefonu k soukromým hovorům, tak by asi všichni v kanceláři mávli rukou. Jenže ona mladá ženština se ke svým starším kolegům chovala odměřeně, povýšeně, najevo dávala despekt a její mluva už bylo jen dokreslení celého obrázku osobnosti. Nehledě na skutečnost, že po stránce odborné svým kolegům nesahala ani po kotníky. Zatím, protože nad ní nikdo neházel flintu do žita.
Zuzana a já jsme se několikrát sešly, vymýšlely situace, zapisovaly slova našich babiček, tvořily věty. Když se nám zdálo, že scénář je připravený, čekala jsem, zda námi zosnovaná taškařice bude povedená. Po pár dnech mi už zdáli bylo jasné, že náš ochotnický kousek padl na úrodnou půdu. Zuzana se smála od ucha k uchu, nedočkavě zrychlila krok a při dosednutí na židli v naší oblíbené kavárně jen prohodila: nádhera, super, škoda, žes to nemohla zažít.
Amanda byla přivítána slovy: „Hele, ten herberk je strašnej. Támhle se ti válí šnupytychl, tohle vypadá jako hnusný lajntuch, přitom by z toho mohly být pěkný firhaňky. Smrad je tu jako v opičárně, měla bys pořádně vyluftovat. Jestli na kliku okna nedosáhneš, dej si pod nohy štokrle. Ale nejdřív musíš něco udělat s těma škrpálama a fuseklema. Říkáme ti to imrvére, ale ty jen umíš vyvolat virvál. Tepich je samej papír, na stole ti už chybějí jen pumlíč, cop, šufánek a falešný zuby. Himlhergot, udělej tady ordnunk, nebo uvidíš ten maglajz! Co koukáš jak bacil do lékárny? Hejbni kostrou, ať to odsjepá!“
Prý se všichni museli nutit do vážného výrazu. Jedna z kolegyň vytáhla kapesník, aby zakryla svůj obličej a zakamuflovala, že by se nejraději smála na plné kolo. Amanda prý zůstala stát s nepostradatelným telefonem v ruce uprostřed místnosti, očima bloudila od jednoho kolegy ke druhému, až se odhodlala k otázce: „O čem to mluvíte? Co že to mám udělat? Já vám vůbec nerozumím.“ Po vysvětlení celé situace a „přeložení“ slov do češtiny se všichni dohodli na srozumitelném dorozumívání v kanceláři, svoji vlastní mluvu si každý nechá pro soukromí.
Z Amandy se později vyklubala celkem fajnová a pracovitá žena, která nejen do kolektivu zapadla, ale změnila i pohled na své starší a zkušenější kolegy a kolegyně. Ti se zase nechali zasvětit do různých technických zajímavostí a možností chytrých telefonů, které pro ně dosud zůstaly na okraji zájmu. A aby to nebyla Zuzana, přiznala se, že Amandě vyprávěla, které motto před čtyřiceti lety vybrala na pozvánku ke svému maturitnímu plesu: J. P. Sartre – Pro mladou krev je marný starců řád. Co na to Amanda? Prý jí poděkovala za nápad a že to hned písne svému mladšímu bráchovi, letošnímu maturantovi.
A jak to tak bývá, myšlenku o současné mluvě dnešních mladých lidí jsme nad kávou neopustily. Není to prznění českého jazyka? Nadhodila jsem, že by se mladým křivdilo, stačí si poslechnout rádio nebo televizi. Proč sportovní redaktor při komentování nějakého utkání diváky upozorňuje na minelu a ne na chybu? Zuzana na to: proč redaktorka se špatnou výslovností představuje projekt, který byl zahájen před dvěmi lety? Podívaly jsme se na sebe, usmály a shodly se, že jsme smíchaly hrušky s jablky a že tohle je na jinou, hodně dlouhou a širokou debatu. Aby tomu Zuzana dala korunu, loučila se se mnou slovy: měj hezký den. Ví, že speciálně toto slovní spojení doslova nesnáším. Postavila jsem se do pozoru, dala ruce v bok a hodně hlasitě kontrolovala: Tak, kamarádko milá, já ti přeji hezký den.
Vysvětlivky
kólnout zavolat šnupytychl kapesník tepich koberec
čekovat sledovat herberk nepořádek pumlíč míč
hejtr nenávistivec lajntuch látka šufánek naběračka
vorkovat pracovat firhaňky závěsy himlhergot zaklení
tajm čas vyluftovat vyvětrat ordnung pořádek
lajkovat hodnocení na FB štokrle stolička maglajz pranice
fejs (FB) Facebook škrpály boty
četovat komunikovat fusekle ponožky
písnout napsat imrvére stále
houm domov virvál hluk