Modelová situace? Dáma žije sama, má jediné dítě, to za ní chodí zpravidla tehdy, když jí přišla penze. Dospělý syn nebo dcera se o ni nijak nestará, nepomáhá jí, jen si jednou za měsíc přijde pro peníze. Paní začne mít časem pocit, že to není v pořádku. Ne, že by synáčkovi nebo dcerunce nechtěla pomoct, ale postupně, plíživě si začíná uvědomovat, že ji dítě využívá. Je nejistá, zmatená. Možná to přehání a synek je jen v tíživé situaci, které přejde. Jenže nepřechází. Synek je podrážděný, nešetří drsnými slovy. Jindy je naopak milý, pozorný. Padají věty: „Maminečko, ty jsi ta nejlepší na světě.“ A pak o něm dotyčná zase měsíc neví. Neví ani, zda se má na den, kdy se objeví, těšit nebo se ho bát. Má mu říct o svých pochybnostech, o pocitu, že ji jen využívá? Ne, přece by ji nevyužíval, ještě by ho tím mohla urazit.
Stala se paní obětí týrání? Odborníci na tuto problematiku by řekli, že ano. Mnozí starší lidé by řekli, že ne, že rodiče jsou prostě povinni dětem pomáhat, byť už jde o děti čtyřicetileté, padesátileté.
„Seniory často blokuje některý z rozšířených mýtů. Myslí si například, že když se cítí být týráni, nikdo jim nepomůže a pokud se do případu vloží policie, stejně si jen s trýznitelem promluví a odjede, což celou situaci ještě zhorší. Mnohdy mají strach,“ říká Kateřina Bohatá, vedoucí tísňové linky, kterou provozuje společnost Elpida. Denně na ní volá jeden až dva senioři, kteří se chtějí svěřit s nějakým trápením, často právě tím, že se jim příbuzní nevěnují, nechovají se k nim hezky nebo je přímo nějakým způsobem trápí, ať už jde o trápení psychické či fyzické.
Lidé vyššího věku jsou často v nezáviděníhodné situaci. Je rozdíl, když je muž hrubý na třicetiletou ženu, která má vlastní příjem. Ta se prostě sebere a odejde, případně ho nechá policií vyhodit z bytu a zařídí si opatření, aby se k ní už nikdy nemohl přiblížit. Zkrátka, ví, jak si poradit, má k tomu možnosti.
Když se v téže situaci ocitne senior vyššího věku, má to těžší. Co když starý pán žije v bytě se synem, který pije, uráží ho, obírá o peníze? „Starší lidé se často obávají, že jim řešení přinese ztráty. Bojí se, že by se třeba museli odstěhovat. Nebo kdyby se odstěhoval ten, kdo je trýzní, přišli by tak o jediný kontakt, který mají. Často se bojí samoty,“ vysvětlila Kateřina Bohatá.
Lidé také často nejsou schopni si ujasnit, kdy dlouhotrvající situace došla do fáze, která je už pro ně neúnosná. „Mnozí lidé trpí a doufají, že to nějak přejde. Jenže domácí násilí samo od sebe neskončí nikdy, naopak má tendenci eskalovat,“ uvedla Klára Gramppová, která také pracuje na Lince seniorů společnosti Elpida. Má zkušenost s tím, že když už k ní nějaký senior získá důvěru a svěří se, časem upřesní, že se trápil několik let, než se rozhodl říct si o pomoc.
Přestože v posledních letech přibylo organizací a telefonních linek, na které se mohou lidé obracet s nejrůznějšími potížemi, podle výzkumu kriminologického ústavu stále většina obětí domácího násilí nakonec říká, že dlouho nevěděli, kam se obrátit, kde se poradit, kde si říct o pomoc.
Typický příklad se před časem odehrál v jedné rodině ze severu Moravy. Pětaosmdesátiletá paní se vypravila na obecní úřad, tam zaklepala na dveře sociálního odboru a začala úřednicím vyprávět, že se bojí svého synovce. Vylíčila jim, že jí dotyčný telefonuje a vyhrožuje, že se na ni vykašle, až bude potřebovat pomoc, protože ona se na něj takzvaně vykašlala také a to tím, že na něj odmítá přepsat byt. „Je to můj jediný příbuzný, syn sestry, která zemřela. Její muž také zemřel. Měla jsem je moc ráda, jen ten jejich kluk je nepodařený. Byl v kriminále, má divné kamarády, manželka ho vyhodila z domu, tak se uvzal, že získá můj byt. On ho stejně podědí, to už mi bude jedno, ale bojím se, že když ho na něj napíšu, nastěhuje se tam hned a vyhodí mě. On tvrdí, že ho mám na něj napsat, že mě tam nechá, že tam bydlet nebude. Pořád se ptá, kdy to udělám. Jednou jsem našla před vchodem do bytu mrtvou vránu. Myslím, že ji tam dal on. Občas, když je u mě třískne rukou do stolu, až se rozpláču. Čekám, kdy třískne mě,“ vyprávěla.
Potíž byla v tom, že nedošlo ke spáchání trestného činu, paní nemohla nijak dokázat, že jí synovec vyhrožuje. Nakonec pomohlo, že se úřednice obrátily na sousedy té paní a požádaly je, aby hned volali policii, pokud by měli pocit, že se jí děje něco špatného, aby ji trochu takzvaně pohlídali. Když po ní jednou synovec na návštěvě opět křičel, zabušili na dveře dva statní mladíci z vyššího patra. Synovec poté odešel. Dotyčná tvrdí, že se teď doma cítí bezpečněji, protože se jí sousedé často ptají jestli je vše v pořádku, mnozí jí dali i telefonní čísla, na která se v případě pocitu ohrožení může obrátit. „Trochu se před nimi stydím, že mám takového příbuzného, ale na druhé straně jsem tak získala v sousedech přátele, ani jsem nevěděla, že tu v domě žijí tak hodní lidé, všichni jsou mladší, mnozí se přistěhovali nedávno a já je vlastně vůbec neznala,“ vypráví dotyčná.
V případech domácího násilí je nejhorší, když o něm nikdo neví. Blízcí, sousedé, příbuzní často vůbec netuší, že někdo je obětí a neumí si poradit. A oběť své potíže tají, protože se stydí.
Zdá se však, že se trend pomalu, postupně obrací. Počet hovorů na krizové linky v posledních letech totiž mírně narůstá, ale podle odborníků na tuto problematiku to neznamená, že by případů domácího násilí přibývalo. Těch je tak nějak plus minus stále stejně. Znamená to, že čím dál více lidí už ví, že si může říct o pomoc a ví, kde ji hledat.