Ve čtvrtek 21. října jsme nějakou dobu váhali, zda se máme vydat na výlet, či ne. Na jižní straně bytu bylo za oknem polojasno a větve stromů se jen občas zachvěly ve vánku, na severní straně se obloha zatahovala a vítr téměř ohýbal stromy. Nakonec zvítězilo volání přírody.
Vydali jsme se přes Žitenice do Skalice. Za obcí jsme vystoupili a šli i Jendovi dosud neznámou cestou směrem k Bílé stráni. Bílé stráně (též Bílá stráň) jsou národní přírodní památka. Jejich podloží je tvořeno křídovým vápencem, tzv. zvonivou opukou, která se místy dostává na povrch. Odtud název.
Na otevřeném kopci byl vichr skutečně velice silný. Ale užívala jsem si krásný pocit volnosti. O několik metrů dál jsme už byli chráněni stromy podél cesty. Pěšinka nad Bílou strání byla trochu kamenitá a prorostlá kořeny stromů. Dávala jsem si pozor, abych neškobrtla a neublížila svému bolavému kolenu. I tak jsem měla dost času radovat se z krásných pohledů na stráň pod námi. I ovečky se tam pásly, ale jít blíž k okraji srázu, abych je lépe viděla, jsem se neodvážila. Na fotkách proto nejsou téměř vidět. Zato Jenda se při zpáteční cestě odvážil sejít níž a vyfotit skutečnou bílou stráň. Já jsem na něho čekala v bezpečné vzdálenosti.
Z výletu jsme měli radost. Posíláme vám z něj fotky.
Foto: Věra Ježková a Jan Zelenka