Oblečení, ve kterém byste nešli ven.
Vytahané tepláky, na nichž jsou stopy toho, co jejich nositel jedl. Díra na ponožce. Nemyté neupravené vlasy, jejichž majitelka se je snaží vzkřísit natáčkou nad čelem. Jestliže si uvědomujeme, že doma vypadáme tak úděsně, že bychom se v této podobě rozhodně nikomu cizímu neukázali, vysíláme tím partnerovi či partnerce vzkaz, že nám na něm či na ní nezáleží. Jinými slovy, že je nám úplně jedno. „Neznamená to, že má člověk doma ležet na gauči v nepohodlném oblečení. Oděv může být pohodlný a vzhledný zároveň. Oblečení vyjadřuje, nejen jakou mám hodnotu sám pro sebe, ale také jaký mám vztah k ostatním lidem. Když doma nosím to nejhorší, co mám, něco v čem bych nikam jinam nešel, například vytahané tričko a děravé tepláky, rozhodně tím neříkám partnerce, že ji mám v úctě,“ míní Daniel Šmíd, který vyučuje etiketu.
Upřímnost.
Jsme zvyklí otevřeně sdílet své názory, pocity, říkat si vše na rovinu. Zatímco minulé generace se řídily heslem dříve oblíbeného psychiatra Miroslava Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat, nyní lidé považují za přirozené mluvit prakticky o všem. A tak se partneři jeden druhému svěřují se svými pocity, nespokojeností, pochybnostmi, ba dokonce i se svými případnými nevěrami či úvahami o tom, že by partnerství ukončili. Z médií se na ně valí rady o tom, že je třeba k řešení problémů přistupovat zásadně otevřeně. Jenže těžko vztahu pomůže, když muž přijde domů a žena mu řekne: „Cítím se tak sama, že si už delší dobu píšu s bývalým spolužákem. Zjistila jsem, že je mnohem více empatický než ty. On mě chápe, na rozdíl do tebe.“
„Někdy je lepší, když člověk nějakou výčitku spolkne. Nyní se lidem radí, aby si partneři otevřeně říkali, co se jim na jejich vztahu líbí, nelíbí, aby byli upřímní, svěřovali se a říkali si vše na rovinu. Jenže právě kvůli podobným radám se nyní vztahy často rozpadají,“ tvrdí prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová.
Sdílení na sociálních sítích
Pro mnoho párů je nyní běžné, že se navzájem sledují na sociálních sítích. Vlastně mají přehled o všech krocích svého partnera, partnerky ve virtuálním prostoru. Komentují, lajkují si svou činnost navzájem a pozorují, koho jejich polovička sleduje, komentuje, co ji zajímá. Problém je v tom, že časem lidé začnou virtuálně žárlit. Proč si Pepa přidal do přátel tu bývalou spolužačku, se kterou se setkal na školním srazu? Proč právě ji, když jich tam bylo dvacet dalších? Měl s ní něco kdysi? Měl s ní něco teď? Má s ní něco právě teď, když už je večer a není doma? Kde vlastně je? Výsledkem takových úvah bývá skutečnost, že partneři o sobě vědí více ze sociálních sítí než s osobních rozhovorů a co nevědí, si vyfabulují.
Ztráta osobnosti.
Řada lidí žije v přesvědčení, že partnera či partnerku je třeba takzvaně vychovávat, měnit, vylepšovat. Je to pozoruhodné, protože logicky by se mělo předpokládat, že když se dva lidé dali dohromady, cosi je k sobě přitahovalo, něco se jednomu na druhém líbilo. Začít si s někým s tím, že si ho vychováme a změníme, je mírně řečeno poněkud úchylné. Jenže mnoho lidí takto uvažuje a zpravidla se jedná o páry, které se setkají ve středním či vyšším věku. „No on sice kouří a příšerně se obléká, ale já už s tím něco udělám,“ řekne klidně žena kamarádkám o svém novém partnerovi. Pak se snaží naplnit své plány a diví se, že se snaha nesetkává s nadšeným ohlasem. Naopak, snaha měnit partnera či partnerku je další ze spolehlivých cest ke konci vztahu. Každý je svým způsobem unikátní osobnost a pokud partnerovi či partnerce neustále dáváme najevo, že by se měli změnit, chceme je o unikátnost připravit. To si zpravidla nechají nejistí mírní jedinci nějaký čas líbit, ale i je to pak obvykle jednou naštve.
Partnerství jako samozřejmost
Muž každý večer uléhá u televize, po půl hodině u ní usíná. Žena během jeho chrápání ztlumí zvuk a přepne na jiný kanál. „Proč to přepínáš?“ praví muž.
„Protože spíš.“
„Já nespím.“
Tato konverzace se opakuje každý večer. Několik měsíců, několik let. Oba partneři uléhají ke spánku mrzutí, naštvaní jeden na druhého. Nepamatují si, kdy jeden druhému polichotil příjemnými slovy, kdy si dali najevo lásku, obdiv. Přesto spolu stále zůstávají. Zřejmě k sobě navzájem stále něco cítí. Možná ne a vztah přetrvává ze setrvačnosti, z pohodlnosti, z důvodu, že se jim rozchod jeví jako složitá záležitost. Z milenců se časem stali spolubydlící. Pokud však ve vztahu zůstaly city, náklonnost nebo snad i zbytky lásky, je třeba si je dát najevo. Aspoň občas. Přestat se tvářit, že společné soužití je samozřejmost, ale lehce tomu druhému naznačit, že jsme s ním rádi. Kdo toho není schopen, začne mít časem pocit, že jeho vztah nestojí za nic, protože si ho ten druhý neváží, nemá ho už rád. Jenže co když má, jen to taky neříká?
