Začátkem měsíce května potuluje se osamělý chodec neznámou čtvrtí. Jde na určitou adresu a pořád nemůže najít cíl své zamýšlené cesty. Je neděle a Fanouš Hovorka se má hlásit na novém působišti. Nachází jen dřevěnou boudu u parkoviště mezinárodního hotelu. Tak tohle má být jeho budoucí kšeft? Uvnitř boudy sedí kolega a čte si knížku. Podávají si ruce a hned si začínají tykat.
,,Ahoj, tak vítaj! Budeme se střídat po hodině. To tady hodinu sedíš a pak hodinu postáváš před hotelem. Hlídáš tady parkoviště a pak čumíš na cizí turisty. Je to pětihvězdičkový hotel a nocleh tady stojí sto eur za noc!“
,,A sakra, tak to tady budou asi sami cizinci!“
,,Jo, většinou jsou tady Korejci. Ale aby ses nemýlil, prachy mají i strejci z Dolních Kotěhůlek a lehké děvy si přivolávají taxíkem!“
Nováček začíná službou venku. Čas od času přistane na parkovišti před hotelem sportovní bourák pro dvě osoby. Nevystoupí z něj důstojně pán ve společenském obleku, ale skoro otrhaný a zanedbaný frajer v umolousaném tričku, sportovní obuvi, džínech a s cigaretou v koutku úst. Většinou je ostříhán na krátko a má vizáž ochranky mafiánského bosse. Zdání klame. Z milionového bouráku se často vyhrabe těžký milionář, zrozený působením podivné privatizace po Vítězném listopadu. Vrátný se baví, jako kdysi v prodejně. Hodina krásně uteče, Střídají se. Nováček usedá do boudy, kolega jde před vchodové dveře. Kamarád jej upozornil na zvláštnosti služby vrátného na parkovišti. Někteří hosté si otevírají závoru na dálku z automobilu, některým je nutno otevřít, jiní se obslouží povytažením jakési karty ze zařízení, dostupného i z auta.
Fanouš je technický analfabet. Je to Pantáta Bezoušek z devatenáctého století, vhozený do současnosti. Nevlastní automobil, mobil je pro něj ďáblův vynález. Skoro celou hodinu slouží, čte si a závora se zvedá působením jakýchsi záhadných sil. Najednou před závorou zastaví vozidlo a řidič troubí. Vrátný tlačítkem otevírá závoru, pán zamává a mizí uvnitř parkoviště.
Za chvíli zvoní telefon.
,,Jak to,že jste vpustili do objektu vozidlo bez parkovací karty?“ rozčiluje se recepční.
Venkovní kolega přibíhá. Vykřikuje: ,,Sakra, ty nevíš, že si musí řidič vyzvednout z tady toho strojku parkovací kartu a odevzdat ji v recepci? Je tam vytištěn čas příjezdu. Při odjezdu pak zaplatí podle prostoje parkovné! Sakra, ty neznáš takovou samozřejmost? To snad není ani možný!“
,,Okamžitě mi zavolejte vašeho nařízeného!“ huláká do telefonu jakýsi vedoucí hotelové směny. Průšvih jako mraky.
Vzápětí se ozývá manažerka.
,,Co tam máte za průšvih?“ volá z domu.
,,Ale právě jsem spáchal atentát na Heydricha!“ vysvětluje Fanouš.
,,Važte slova!“
Tak skončil první kolosální průšvih hlídacího seniora hned v první den na novém působišti.
Služba na novém stanovišti se nováčkovi nelíbí. Na noční směně musí kontrolovat poschodí a sledovat, zdali některý zapomětlivý Korejec nenechal ve dveřích zapomenutou kartu. Také musí ráno odevzdat do recepce vzkazy, umístěné na klice. Vzkazy jsou druhu – NEBUDIT, BUDIT, PŘINÉST SNÍDANI DO POSTELE. To vše pochopitelně v anglickém jazyce!
Dojem sloužícího nelze pocitově vymazat.
Už čtrnáct dnů zařezává Fanouš na nepříjemném pracovišti. Sem tam pokecá s portýrem. To je ten pán v legrační uniformě. Je to dokonalý sluha. Musí však mít řidičský průkaz, aby kromě nošení zavazedel pána, mohl též přeparkovat auto. S nostalgií pracující důchodce vzpomíná na příjemné prostředí a partu v prodejně s drahými parfémy.
Jednou potkává ve městě Pavla, kamaráda, který jej často kontroloval. ,,V prodejně je to zabitý, tam už se nikdy nevrátíš!“ sděluje kamarád. Pěkná útěcha. Fanouš je sklíčen.
Směna v novém působišti je rázem zdramatizována. Dostavil se průšvih daleko větší, nežli zapomenuté auto před čtrnácti dny. Nováček byl sice poučen od kolegy, kterak se vypíná alarm. Poučení si ovšem pamatuje jen rámcově. No a zběžná informace se mu stane osudnou.
Je sobota ráno. Kolega postává před vchodem a Fanouš sedí v boudě a čte si zajímavou knížku. Najednou zazvoní telefon: ,,Vypněte alarm v kongresovém sále!“ žádá jakýsi náměstek. Službu konající vrátný odchází na patřičné místo. Učiní požadovaný úkon a pomocí stanoveného kódu vypíná alarm. Jenže místo tlačítka DET – ARM, zapíná znovu tlačítko ARM. Vrací se do boudy a hlásí splnění úkolu. Náměstek s celou suitou, doprovázen korejskou delegací, vstupuje do sálu za ohlušujícího jekotu sirény! Nežli stačí vrátný závadu napravit, zvoní telefon: ,,Co je to tam za vola! Ať okamžitě vypadne z vrátnice, žádám vystřídání!“ ječí rozčilený náměstek. Kolega rychle přibíhá od vchodu, je zelený a někam volá.
,,Tak ahoj! Jdu do prdele. Byl jsem právě jako Josef Švejk superarbitrován pro blbost!“ oznamuje Fanouš a bere si tašku. ,,Tady v tom blbákově mne už nikdo neuvidí. Nejsem žádný ořezovátko, aby na mne ječel nějaký namyšlený debil v červené vázance!“
,,Neodcházej, dokud tě někdo nevystřídá. Porušil bys smlouvu a mohli by tě vyrazit,“ věcně podotýká kolega.
Za chvíli opět zvoní telefon: ,,Nikoho nemáme na vystřídání, ať tam pan Hovorka vydrží do konce šichty. Náměstek souhlasí. Musí být ale venku!“
Trapné ticho provází několik hodin do konce šichty. Kolega se v boudě zavřel a přestal komunikovat. Při loučení prohodil k provinilci několik moudrých vět:
,,Ten náměstek měl pravdu. Hotel si od nás objednal kvalitní službu a tys kvalitní nebyl. Můžeš se stokrát omlouvat a můžeš mít i právo na omluvu. Zmýlit se může každý, ale tady to neplatí. Když nebudeme kvalitní my, budou kvalitní jiní. Určitě si to odskáčeš ještě od vedoucího!“
Druhý den se telefon opravdu ozval. Vedoucí mluvil klidným hlasem. Řekl doslova: ,,Pane Hovorko, od patnáctého nastupujete opět v prodejně, paní vedoucí za vás orodovala a vysloveně si vás vyžádala na novém majiteli vyprosila!“
,,No a co ten můj průšvih v hotelu?“
,,To neřešte!“
Tak skončila jedna epizoda v životě dosud pracujícího penzisty. Fanouš je rád, že paní vedoucí při loučení s prodejnou nemluvila do větru!
