Podle mě, kdyby taková striktní neměnnost událostí platila, byl by svět převelice nudnej. Do určitýho věku by našinec vlastně jen registroval opakující se příběhy, a potom - souběžně s odcházející pamětí - by se zase už jen brodil v samých déjà vu, takže v palici by mu permanentně naskakoval intenzivní pocit, že tohle už přece někdy zažil, slyšel, viděl.
Naštěstí je tu s námi dobrotivý přítel pan Čas, který spolehlivě zařizuje, že nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Pan Čas, který – jak praví básník – oponou trhne a změněn svět. Pan Čas, který postaví našim osobním událostem nové situační kulisy a vtiskne jim tak inovované pointy.
Kamarád Honza mi vyprávěl, jak před časem vzal manželku do Lucerny na koncert skupiny Smokie, ikony našeho jarého mládí. Nadšeně chrlil: „Člověče, to byl super bigbít, stejnej jako jako dřív, zase hlediště nadupadý energií, zářící oči, ruce nahoře, řev. Akorát ubylo frajerů s vlasama na ramena a hubenejch holek v minisukýnkách, řemínků uvázaných do čelenky. Spíš plešatý nebo bílý hlavy, trochu větší zadky ženskejch, ale to vůbec nevadilo, atmosféra byla fantastická, úplně jsem cítil, že musí přijít moment, kdy zase na jeviště budou lítat kalhotky. Odhadoval jsem, že to vypukne až Chris Norman spustí starou dobrou pecku Living Next Door to Alice. A víš, co se stalo? Žádný kalhotky neletěly, ale mně k nohám odněkud z balkonu spadly zuby. Nekecám, ty vole, normální klapačková protéza.“
Příběh další: Sedíme s „Lupíno“ Firstem na volejbalovém zápase. Občas se takhle v hledišti scházíme, já to v mládí plácal a on byl dlouhý roky naším trenérem. Teď je mu šestaosmdesát, ale pořád poskakuje a vykřikuje s vitalitou tasmánského čerta. Prožívá to naplno, zrovna naštvaně komentuje dění na palubovce: „Stejně to není taková dynamika jako za našich časů. Vy jste byli lepší. Hele třeba tu lemru línou s číslem šest, vždyť von to haksnama vůbec nestíhá pod balón. Toho já bych tenkrát ani náhodou do manšaftu nevzal. Ať jde hrát gorodky, čočkař pomalej.“ Jako blesk mnou proletí vzpomínka – to přece znám, vždyť už před padesáti lety hulákal Lupíno z lajny stejná slova. A na mě. A, pokud se nepletu, hrával jsem taky se šestkou. Dokonce si jasně vybavuju, že i mně coby líné lemře a pomalýmu čočkařovi doporučoval gorodky.
Příběh třetí: S krasavcem Rudlou se znám od gymplu. Nikdy se sice neoženil, ale vžycky to byl buldozér dívčích srdcí. Buďto zrovna s někým chodil, nebo žil „na psí knížku“ Věděl, že si ženský za ním můžou paty ušoupat a byl v tomhle smyslu velice sebejistej. Milostivě jim uděloval svou přízeň, pamatuju třeba, jak jednou vyrazil na rande o hodinu později, protože mu zrovna v mariáši šla karta. Na naše upozorňování, že má v sedm spicha s Miladou, bohorovně reagoval „však vona ráda počká“. To se stalo před drahně lety, nicméně na mariášek se každej první čtvrtek v měsíci scházíme pořád. A Rudla je i s prošedivělýmí skráněmi pořád pro dost žen žádaným zbožím. Takže jsme jen zalapali po dechu, když při minulým hraní zničehonic prašil kartama a prohlásil: „Pánové, já pro dnešek musím fakt končit. Linduška, co s ní teď chodím, si přeje, abych s ní šel vyvenčit jejího jezevčíka, a byla by asi naštvaná, kdybych se opozdil.“
Netvrdím, že jsem tu popsal tři závažné fatální lidské události. Jen jsem namátkou zalovil ve spirále běhu všedních dní. Možná se Slunci z té výšky naše pozemský hemžení oprávněně jeví jako stereotypní nezvlněná hladina. Je mi to celkem fuk, konec konců, ono Slunce je taky z našeho pohledu zdola furt stejné. Ale, jak už bylo řečeno, s náma lidičkama tady po Zemi chodí pan Čas a ten naštěstí vždycky oblékne našim opakujícím se mikropříběhům nové šatičky. Budiž mu za to dík (alespoň já si to myslím).
