Jan se snaží napravit drobné technické zmatení jazyků a vysvětluje své ženě, že „čokoláda“ se říká šroubovací spojce na dráty, která je většinou hnědá, ale může být taky třeba i bílá nebo červená… přerušuje ho: „Proč se tomu teda říká čokoláda, když to je i červený, tomu nerozumím.“
Ani nedutám, jsem tu návštěvě. Jen registruju, že v Janovi evidentně vzrůstá hladina testosteronu: „To jako chceš, aby se červený čokoládě říkalo třeba jahoda, nebo co? Prostě čokoláda je čokoláda, vypadá jako čokoláda, odlamuje se jako čokoláda, elektrikáři tomu tak říkají a šmytec!“ „A ty seš snad elektrikář, Jeníčku? Ti ať si tomu říkají jak chtějí, kdybys normálně řekl, že koupíš spojku na dráty, nemuseli jsme se tady dohadovat. Ale to je ta vaše sebestředná chlapská povrchnost, myslíte si, že každej musí hned pochopit všechno, co vypustíte z pusy.“ Touto mikroanalýzou manžela jakož i celé ostatní mužské populace Dáša dialog energicky ukončuje.
Nedávno jsem vyzvedával kamaráda Luboše, že půjdeme na ryby, a vyslechl jsem podobně metafyzickou disputaci: „Lubo, proč vlastně chytáš ryby, když je pak pouštíš,“ pravila jeho milovaná manželka Dáša. „Já u vody odpočívám, Dášenko.“ „A po čem odpočíváš, Lubo, vždyť nic namáhavýho neděláš?“ „Odpočívám psychicky, Dášenko.“ „A taky ryby nejíš,“ pokračuje Dáše v rozboru, „buďto je jez, nebo nelov, to je logický. Jak k tomu ryby přijdou, že je máš pro zábavu, ale proč se ptám, to je ta vaše mužská panovačnost, když se pro něco rozhodnete, tak to je správný i když je to blbost.“
Vzpomínám si na minipovídku Pavla Rozvalda, myslím, že se jmenovala „Zpátky“. Manželka v ní obviní manžela, kterej byl na nákupu, že jí zpátky vrátil málo peněz. On brilantně provede exaktní výpočet, položku po položce, od peněz, které obdržel, odečte utracené, přepočítá vracenou částku. Ona to odsouhlasí, pochvalně ho poplácá po zádech a řekne: „Ale stejně je to nějak málo!“
Možná Bible zapomněla uvést jednu významnou událost. Ještě před Babylonským zmatením všelidského jazyka muselo podle mě dojít ke ztížení komunikace mezi muži a ženami. Předpokládám, že když Bůh vypoklonkoval Adama a Evu z Ráje, ještě za nimi zavolal: „Ajtať, v potu tváře buďtež se dorozumívati!“
Zajímalo by mě, jak to chodí v rodinném partnerství zvířat. Jestli třeba když táta antilopák řekne mámě antilopě: „Hele, mamino, vem haranta a budeme utíkat, asi jsem zahlíd toho pitomce jaguára,“ ona neodpoví: „Zase to tvoje věčný pobíhání, bůhví co jsi viděl, ale to je ta vaše samčí antilopí ustrašenost, že jsem si radši nevzala bůvola.“
Ale zpátky k nám, furt se o něčem dohadujícím pánům tvorstva, živočichům Homo sapiens non communicantes. K tomu, že často mluvíme-li o tomtéž, nemluvíme totéž. Chovám hluboký cit k paní Pavle, chtěl bych být v jejích očích supermanem, takže se občas nezřízeně vytahuju, ba přímo chvástám. Například vyprávím o své volejbalové minulosti a navrhuju jí, že bychom se třeba mohli jít podívat na nějakej zápas (samozřejmě počítám s tím, že bych u ní získal body odborným zasvěceným výkladem). Jenže ona na mě upře krásné hnědozelené oči a konstatuje, že nevidí důvod, proč by měla trávit čas sledováním, jak se pár chlapů málem přetrhne, aby jim balón nespadl na zem. Pamatuju, že podobně se před mnoha lety zachovala spolužačka Anča, která naši partu ukecala, ať ji vezmeme na fotbal Sparty s Bohemkou. Co prej to je za událost, když o ní už tejden meleme. Po zápase nám ale oznámila, že nechápe, jak někdo normální může bejt v tranzu z jenom toho, že kluk nakopl míč do sítě.Třeba by v rámci Ústavu pro jazyk český mohlo vzniknout badatelské oddělení, které by se zabývalo dohadovacími disproporcemi mezi ženami a muži. Jenže jak to udělat? Když tam budou pracovat samí chlapi, výsledky poškoděj ženy a naopak. Smíšený tým nepřichází v úvahu, ten by se zřejmě nedohodl vůbec na ničem. Takže to nechme jak to je, že jo, zas tak o moc nejde!