Každý desátý Čech starší patnácti let se občas dopouští některé z forem násilí ve vztazích. Vyplynulo to z průzkumu agentury Nielsen Admosphere ve spolupráci s Ligou otevřených mužů. Dvacet šest procent oslovených lidí žijících v dlouhodobém partnerském vztahu přiznalo, že se u nich doma někdy křičí a členové domácnosti se vzájemně urážejí a nadávají si. Jedenáct procent připustilo, že se nějakého násilného chování vůči partnerovi, partnerce, dětem či jiným členům rodiny dopustili v posledních dvanácti měsících. Tvůrci průzkumu to označují ze velký problém, i když je jasné, že v každé domácnosti si pod pojmem nevhodné chování představují něco jiného. Někdo je celý život zvyklý snášet, že ho opilý partner občas zmlátí, někdo podává žádost o rozvod ihned, když mu partner vyhubuje, že je doma binec.
„Při zjednodušeném přepočtu se v České republice jedná o více než tři čtvrtě milionu lidí starších patnácti let. Přitom je jisté, že jde pouze o špičku ledovce, protože v naší populaci žije určitě mnoho lidí, kteří svůj problém nepřiznají, nebo ho nejsou schopni ani rozpoznat,“ uvedla socioložka Hana Friedlaenderová, která na výzkumu pracovala.
Jeho autoři se snažili zjistit, jestli se na neshodách v rodinách podepsala pandemie, kdy spolu lidé v domácnostech trávili více času, než byli zvyklí. Hodně se mluvilo a psalo o tom, že se partneři v té době hádali a objevovali, co jednomu na druhém vadí. Jenže výzkum ukázal něco jiného. „Rozdíl ve výskytu násilí v rodinách ve srovnání s výzkumem realizovaným před pandemiií se neukazuje a to ani z pohledu deklarovaného násilného chování respondentů, ani z pohledu hodnocení násilného chování ze strany jejich partnerů a partnerek. Čísla nám vycházejí velmi podobně jako při předchozím průzkumu, který jsme realizovali před pandemií a ve kterém jsme pokládali stejné otázky,“ říká socioložka.
Mnohé rodiny naopak tvrdí, že je covidová doba stmelila. „Nikdy dříve u nás nebyla taková pohoda. Žijeme v dvougeneračním domě, mladí s dětmi nahoře, my s manželem dole. Nikdy dříve jsme se tak často nescházeli u společného jídla, her s dětmi. My jsme se s mužem hádali kdysi, za mlada, kvůli výchově dětí, kvůli nedostatku peněz. Co jsme v penzi, nepamatuji se na hádku. Od mladých křik rozhodně neslyším, občas je nějaká neshoda kvůli banalitám jako binec na zahradě, ale celkově nechápu, proč se v souvislosti s covidem mluvilo o hádkách a násilí v rodinách. Ani u známých jsem nic takového nezaznamenala,“ vypráví osmašedesátiletá Ivana.
Naopak padesátiletý Roman potvrzuje, že pro jeho vztah byla doba pandemie zničující. „Lezli jsme si se ženou v době lockdownu tak, až nás to oba zaskočilo. Po jedné kruté hádce jsem se dokonce odstěhoval na dva týdny na chatu. Teď zase oba chodíme do práce, máme své koníčky, vídáme se méně, tak se i méně hádáme,“ vypráví.
Výzkum ukázal, že u šestnácti procent lidí se v době pandemie snížila schopnost zvládat emoce a vztek. „Mohl narůst počet lidí, u nichž se zvýšila intenzita a frekvence násilných epizod. Jinými, slovy, ti, kteří se dokázali chovat nenásilně ve vztazích před pandemií, to podle našich dat zvládli i během ní. Zajímavá budou časem čísla z intervenčních center a organizací pro oběti násilí, která ukážou, zda se během pandemie zvýšil počet jejich klientů. Počítejme také s tím, že dopady pandemie za psychické zdraví budou ještě nějakou dobu dojíždět,“ říká Evžen Nový, vedoucí terapeutického týmu programu Zvládání vzteku, který Liga otevřených mužů nabízí.
Odborníci na tuto problematiku upozorňují na zajímavý jev, o kterém se moc nemluví. Ukazuje se, že lidé, kteří se dlouhodobě setkávají doma s násilím, hádkami, ponižováním, zkrátka žijí v nepohodě, mají více zdravotních potíží, než ti, kteří žijí v harmonickém vztahu. Různé výzkumy ukázaly, že lidé vystaveni slovní či fyzické agresivitě častěji trpí chronickými záněty, metabolickými poruchami i kardiovaskulárními problémy.
„Vztek vyvolává fyziologicku reakci těla, při níž jsou uvolňovány mobilizační hormony jako například adrenalin. Pokud jsem těmto stresovým hormonům vystaveni pravidelně a dlouhodobě, může to mít negativní dopad na naše zdraví,“ vysvětluje psychoterapeut Evžen Nový. U žen a mužů, kteří žijí v nepohodě se projevuje konstantní stres, to znamená, že dlouhodobá nejistota a strach vyvolávají bolesti zad, opakující se mdloby, poruchy spánku, deprese. A týká se to samozřejmě i dětí, které v těchto domácnostech žijí. Ale nejen jich. Tady je zkušenost sedmdesátileté Jitky z Ostravska: „Můj zeť je hulvát, jenže dcera si to odmítá připustit, protože trpí představou, že se bez něj neobejde. Přiznala, že ji několikrát udeřil. Sousedé mi řekli, že se od nich ozývá křik, nadávky. On se chová sprostě i ke mně. Když jsem mu řekla, že vím, jak hnusně se chová, řekl mi, že jsem stará kráva, která v jeho bytě nemá co bučet. Od doby, co tohle všechno vím, mám vysoký tlak, žaludeční potíže a příšerný ekzém, na který nic nezabírá. Jsem přesvědčená, že to je ze stresu, který ve mně vyvolává vědomí, v čem dcera žije.“
Podobných případů se odehrává za zdmi domů a bytů mnohem víc, než si většina lidí dovede představit. Problém je totiž v tom, že každý si pod pojmem hulvátství, násilí a neshody v partnerství představuje něco jiného. Jisté je ale jedno – kdo v něčem takovém žije dlouhodobě, jednou za to zaplatí zdravím. V lepším případě jen tak, že nemůže spát a je nervózní. Ale jsou i případy mnohem horší. Jeden takový prožil sedmašedesátiletý Miroslav a možná může sloužit jako nápověda pro ty, kteří si myslí, že je normální, když se lidé doma ponižují, urážejí a hádají. Tady jsou jeho slova: „Manželka mě často kárala. Celý život mě poučovala, jakou si mám vzít košili či tričko a když jsem selhal, vždy mě vyplísnila jako malého kluka. Jednou čekala před podnikem a já měl zřejmě jiné tričko, než jsem měl přikázáno nosit k těmto kalhotám. Zpražila mě pohledem a pak mi řekla, že vypadám jako debil. Slyšeli to moji dva spolupracovníci. Viděl jsem ty soucitné pohledy. No nic, nechal jsem to být. Slovo ‚debil‘ však bylo v naší domácnosti slyšet čím dál více. Když zemřela moje máma, dohodl jsem se se sestrou, že se nastěhuju do bytu, který po ní zůstal. Prostě jsem na stará kolena opustil manželku. Ulevil jsem jí od života s debilem. Byla dost překvapená. A já taky, protože mi sestra řekla, že se celá rodina divila, jak to ponižování, křik a urážky můžu tak dlouho vydržet. Lidé vnímali to, co já bral jako normální, protože jsem si na to zvykl. A nejzajímavější je, že co žiju sám, zlepšilo se mé zdraví. Doktor se divil, jak mám teď všechny hodnoty v pořádku, ale když jsem mu řekl možnou příčinu, jen pokýval hlavou, že chápe.“