Proč jste se rozhodl navštívit poutní místo Santiago de Compostela? Poutníci, kteří na toto místo míří, mívají vždy nějaký důvod. Jaký byl ten podnět u vás?
Někdy kolem roku 2012 jsme se spolu s kamarádem Vlastou doslechli o poutním místě Santiago de Compostela. Téma jsme probírali na několika našich společných cestách s rodinami po krásách České země. Říkali jsme si, že bychom třeba někdy mohli toto poutní místo navštívit. Pak plynul čas a já jsem si občas o této pouti hledal informace na internetu. Vážně jsme o cestě začali uvažovat na konci roku 2013. O Vánocích jsem totiž našel pod stromečkem knížečku průvodce na poutní cestě – Francouzskou cestou přes Španělsko. Podobně to bylo u kamaráda Vlasty. Při procházkách se psem kolem Brna objevil na cestě žlutou šipku – symbol značení Svatojakubské cesty. Cesta si nás tak oba našla. Začali jsme shánět informace a rozhodli se – půjdeme. Důvodů pro rozhodnutí bylo u nás obou více. Poznat nové kraje, kulturu, místní lidi. Miluji a vyhledávám rozhovory s místními. Je to velmi zajímavé a obohacující. Slyšeli jsme, že po cestě putuje mnoho poutníků, tedy jsme se těšili i na setkání a rozhovory s nimi. I tajemno takové poutě nás lákalo. Nejsme věřící, nicméně o sobě říkám, že jsem pokorný a respektující. Ale i ta duchovní stránka putování nás lákala. Zvláště v situaci, kdy mi měsíc před plánovaným odchodem zemřel otec.
Do Santiaga de Compostela chodí poutníci pěšky, tedy stovky, někdy i tisíce kilometrů. Jak probíhala vaše cesta?
Naši první pěší pouť po Svatojakubské cestě jsme absolvovali v květnu a červnu roku 2014. Rozhodli jsme se pro trasu nejznámější – tzv. Francouzskou cestu z Pyrenejí do Santiaga. Dopravili jsme se do španělského místa Roncesvalles, to je v Pyrenejích na severu u hranic s Francií. Odtud jsme putovali téměř 1000 kilometrů do Santiaga a pak i na oba konce světa – mysy Finisterre a Muxia. Na této cestě jsme šli denně tak do 30 kilometrů. Vycházeli jsme vždy brzo ráno kolem šesté hodiny. Ráno se šlo fajn ve srovnání s odpoledními vysokými teplotami. Na cestě jsme zažili spoustu úžasných, někdy až neuvěřitelných zážitků. Získali jsme nové přátele – poutníky i místní lidi. Po návratu domů jsme si řekli: „tak to stačilo, viděli jsme a prožili mnoho krásného“. Ale po několika měsících jsme oba začali na naši pouť stále intenzivněji myslet a přemýšleli jsme i o dalších etapách. Co takhle spojit celou poutní cestu až z Česka? Došlo na realizaci a cestu dlouhou 3300 kilometrů jsem sám, částečně s Vlastou, podstoupil.
Kolik vám bylo let, když jste se vydal na první cestu?
V roce 2014 na první pouti tohoto druhu mi bylo šedesát. Vlasta je mladší, tehdy mu bylo 54 let. Putování jsem propadl. Lituji toho, že jsem nezačal dříve. I když jsem prochodil spousty krásných míst v Česku i v okolních zemích společně s rodinou a později již bez dětí jen s manželkou, vždy se jednalo spíše o několikadenní túry. Takto dlouhou výpravu jsem do té doby nepodnikl.
Museli jste překonávat nějaké potíže, resp. měli jste po cestě nějakou krizi, kdy jste si říkali, že svou pouť vzdáte?
Oba s Vlastou jsme přistupovali k pouti s velkou pokorou, respektem a trochu i s obavami. Zvládneme ujít denně tolik kilometrů? S batohem kolem 12 kil na zádech? Plánovali jsme denní průměr 25 kilometrů, ale pak byl průměr kolem třiceti kilometrů. Po několika dnech putování od startu jsme se zorientovali a postupně se z nás stávali „zkušení poutníci“. Nikdy jsme nepomysleli na přerušení poutě, i když se pochopitelně těžkosti objevily. Ani ne puchýře, ale bolest v kolenou (Vlasta), já zase kotník a nárty. Vše jsme překonali s myšlenkou a pravdou: „bolí vás vždy jen jedna věc“! Říká se, že každý poutník potká na pouti svoji smrt. Brali jsme toto sdělení na lehkou váhu. Trochu nás pak zarazilo množství pomníčků podél cesty. A mnohdy šlo i o mladé lidi. Svoji smrt jsme skutečně potkali. Devatenáctý den putování v místě pohoří Montes de León. Je to obtížná etapa se stoupáním do hor. Ve středověku zde na poutníky číhali loupežníci. Ten den byl chmurný, zamračený, na obloze černá oblaka. Najednou se nám oběma udělalo nevolno, sledovali jsme prudký pokles atmosférického tlaku na hodinkách. Vlasta byl na tom o poznání hůře. Sami v pustině, bez pomoci, ani bychom nedokázali popsat, kde jsme, pokud bychom volali o pomoc. Postupovali jsme pomalu dále a více a častěji odpočívali. Díky Bohu se situace asi po hodině vylepšila. V malé vesničce Rabanal del Camino jsme se občerstvili polévkou a pivem a oba jsme byli fit. Ale prožili jsme několik velmi nepříjemných hodin. Na cestách v dalších letech jsme zažili i další kritické chvíle – zapadáni sněhem ve Francii v květnu 2018. Já v Německu 2015 (tam jsem šel sám) zánět šlach. Ale všechny těžkosti jsme překonali, bolesti přemohli a puchýře rozšlapali.
Jaká místa, kterými jste procházeli, vám nejvíce utkvěla v paměti a proč?
Takových míst, setkání, situací a okamžiků byly stovky. O putování jsem napsal tři knihy. Popsal jsem celou cestu od Plzně přes Německo, Švýcarsko (tyto země jsem šel sám), Francii a Španělsko (společně s Vlastou). Stále před sebou vidím téměř každý metr cesty. Úžasné byly rozhovory s místními při večeřích v hospůdkách v Německu, nádherná Švýcarská krajina, zvláště horské průsmyky, romantický francouzský venkov, španělská pohostinnost a vybudovaná infrastruktura poutní cesty. Procházeli jsme řadou známých míst, s bohatou historií. Takováto místa jsou v knihách pochopitelně zmíněna včetně krátkého exkurzu do historie. Zmíním alespoň některá. Norimberk s válečnou historií, Kostnice a Mistr Jan Hus, obranné linie podél švýcarských hranic z druhé světové války, průsmyk Haggenegg 1414 m n. m. Ženevské jezero a ostatně i mnoho dalších jezer, ve kterých jsem se často po cestě koupal. Ve Francii oblast Armagnac, kraj čtyř mušketýrů, slavné město Condom. Španělská vinařská oblast Rioja, kde víno teče volně z kašny. Specialita – chobotnice vařené v soli a další vinařská oblast s víny Albariňo. A pochopitelně všude nádherné i prosté kaple, kostely, kláštery a katedrály. Volně přístupné, pečlivě udržované a upravené. Prostě zážitky na celý život. Nikdy jsem si nepomyslel, že je možné něco takového prožít.
Jak na vás „dýchlo“ samotné Santiago? Je to jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě, ale nemá dnes už tak trochu punc „turistické atrakce“?
My jsme do Santiaga dorazili v roce 2014. Teprve v následujících letech jsme „propojili“ celou poutní cestu z Čech. Tehdy asi nebylo v Santiagu tolik poutníků, zvláště na přelomu května. Ale posledních sto kilometrů (to je vzdálenost pro získání potvrzení – compostely) to po ránu občas vypadalo na cestě jako v prvomájovém průvodu. Celé španělské rodiny s dětmi, mladí i velmi staří poutníci. Proto bylo dobré vyjít brzy ráno a průvodu utéci…
Ano, Santiago bylo již tehdy plné poutníků. Radostná opětovná shledání s těmi, které jste potkali na cestě třeba před několika dny či týdny. Musím říct, že jsme si Santiago užívali. Zůstali jsme zde dva dny a teprve pak jsme pokračovali na konec světa. Historické centrum je nádherné, bohužel se tehdy opravoval vchod do katedrály a pravá věž byla obestavěna lešením. Ano Santiago je trochu i turistická atrakce. Spousty obchůdků se suvenýry, hospůdky nabízející poutnická menu, velká kapacita ubytování. Španělé jsou zde na poutníky připraveni. A tak tomu je i po celé trase cesty. Zcela jistě je to pro ně dobrý zdroj příjmů. Postěžoval jsem si v dalších letech putování italským poutníkům, které jsme potkali ve Francii, na množství lidí na poutních cestách. A ti mně doporučili cestu sv. Františka z Assisi do Říma. Je prý krásná a není tam takový nával.
Bavili jste se v Santiagu s dalšími poutníky o tom, co je na místo přivedlo?
Když jsme se na počátku španělské pouti v Roncesvalles registrovali, vyplňoval se do dotazníku i důvod vykonání poutní cesty. Při setkání s poutníky jsme se zpočátku občas ptali, proč putují. Například Ilona z Ruska odpověděla, že si potřebuje dát do pořádku svůj život. Ale později jsme vycítili, že není nejvhodnější se na důvod ptát. Velká část poutníků absolvuje pouť právě z důvodů osobních, citových, v důsledku nějakých nepříjemných událostí či situací v životě a vyzvídat není na místě.
Jak jste zmínil, o svých cestách do Santiaga de Compostela jste napsal tři knihy. Byl ten zážitek tak silný, že jste si řekl, že své dojmy musíte sepsat, anebo jste už dopředu věděl, že budete chtít zážitky popsat v knize?
Pro napsání knih jsem se rozhodl z několika důvodů již před cestou. Určitě proto, abychom si zapamatovali, co jsme prožili, kudy jsme šli, co nás překvapilo, jaká místa jsme navštívili, zaznamenali příhody a popsali setkávání. Ale zároveň jsme se chtěli podělit o své zážitky s ostatními, potenciálními poutníky. V té době bylo obtížné nějakou literaturu a informace o pouti získat. Zkušenosti jsou cenné a rady také. Vzpomínám na naše snahy získat před startem informace všeho druhu – například co si vzít s sebou. Vše si nesete na zádech a zbytečné věci jsou opravdu těžké, a nakonec i opravdu zbytečné. Potkali jsme ve Francii poutnici Sáru, která po dvou dnech putování posílala domů asi 4 kila nepotřebných věcí. Tehdy i knížečka průvodce v češtině byla na trhu jen jeden zdroj informací.
Já osobně čtu velmi rád různé cestopisy lidí, kteří o svých cestách napíší. Vím, že třeba nikdy neobejdu severní polární kruh (20 000 km), a přesto jsem se právě prostřednictvím knihy na tuto pouť virtuálně vydal. Mnoho lidí z nejrůznějších důvodů pouť do Santiaga nepodnikne, a přesto je toto téma zajímá. Tedy alespoň takto, virtuálně mohou s námi tuto pouť procestovat. Jsem přesvědčen, že popisované zážitky, příhody, popis míst, částečně i historie těchto míst se budou líbit. A třeba se někdo rozhodne po přečtení knih se na pouť také vydat. Budu velmi rád, když bude o knihy zájem. Pro případné objednání mě mohou zájemci přímo kontaktovat, nejlépe mailem na miloslav.sasek@aga2000.cz
Navštívil jste i jiná poutní místa? Která?
Jak jsem uvedl. začal jsem s „dálkovým“ putováním až ve svých šedesáti letech. Ale mám ještě velké plány. Nejen poutní místa, ale chtěl bych absolvovat i další krásné poutní cesty na světě. Mám o tom spousty knih. Rozhodl jsem se pro pouť sv. Františka. Z Florencie, přes Assisi do Říma. Další poutní místo. Ale pandemie v minulém roce mi mé plány překazila. Tak jsem alespoň po dnech putoval po České republice směrem do Říma. Když se situace zlepšila, došel jsme vloni do Innsbrucku. Tedy z Plzně trasu přes 600 kilometrů. Nyní se chystám na pokračování své pouti. V září plánuji pokračovat z Innsbrucku do Florencie a příští rok v dubnu pak projít již dříve plánovanou cestu z Florencie, přes Assisi do Říma. Budu muset přejít Apeniny, a to je opravdu obtížná trasa. Na tuto část jsem si pořídil opět knížečku průvodce a vypadá to opravdu krásně. Už se těším. Celkově jde o pouť o délce přes 1800 kilometrů.
Santiago de Compostela je od vrcholného středověku jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou. Katedrála je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.
