"Dnes bude nádherný den," myslím si sama pro sebe a dívám se na svého manžela a tři děti ještě utonulé v blaženém spánku. Všichni trávíme svoji první noc v rekreačním středisku v Jeseníkách. Sluníčko už začíná osvětlovat okno i přes zatažený závěs. Konečně se jeden po druhém probouzí...Zapínám rozhlas po drátě a vesele volám: "Dnes je první túra, den je jak vymalován - půjdeme na Praděd..." Děti jen zvednou oči - Ach jo... "Co byste chtěli dělat jiného? Celý týden budeme chodit. Nohy máte zdravé..." "Ale taková dálka..." "Co je to prosím patnáct kilometrů výstupu? To je úplná maličkost..."
Z amplionu se ozývá předpověď počasí na dnešní den - teploty kolem 25 stupňů, celý den sluneční svit. "To je výborné. Vezmeme si všichni šortky." Abych šla příkladem, vytahuji ze skříňky tu nejlehčí ramínkovou halenku a šortky. "Maminko, nebude nám na Pradědu zima?" ozývá se dcera. "Prosím tě, z čeho? Dvacet pět stupňů - to se budeme opalovat... "No, já nevím, já bych to tak neriskovala..." Ozývá se i manžel. "Naše maminka je občas generál a někdy má pravdu. Takže co nám zbývá - jedině šortky a tričko. Rádio vyhrává vesele dál a celá rodinka je už po snídani v jednotném oblečení. Uvažuji ještě o nějakém batůžku - ale k čemu? Po cestě jsou chaty, kde se koupí občerstvení, a na Pradědu také, takže jen nějaká koruna do kapsy...
Svěží ráno nás zastihlo všechny na silnici. "Nevím, nevím, těch pětadvacet myslím ještě není" ozývá se sklesle syn. "Prosím tě, samozřejmě ráno není, ale přijdeme do kopce a za chvíli nám bude takové horko, že si rád sundáš i tričko..." Už jsme na lesní značené cestě. Nejdeme tímto směrem sami, potkáváme i ojedinělé turisty. Nahlas říkám: "Zde ti lidé nejsou vůbec otužilí. Horký den a oni mají na sobě dlouhé kalhoty, šusťákové bundy a každý batoh na zádech..." "To jsou už ti praví turisté, maminko - ti už ví, jak se chodí na túry" odpovídá syn. "To mi povídej, vždyť jim musí být horko." "Já bych řekl, že je jim právě v tom oblečení tak přiměřeně", ozývá se nesměle druhý syn... Raději se na oblečení ostatních nedívejte, zde u cesty máte palouček plný borůvek, chvíli se na nich zastavíme..." Na prosluněné a teplé mýtině si každý z nás hledá vhodné místo a bohatě i rychle konzumujeme dary lesa. "Tak veliké borůvky jsem skutečně ještě neviděla. Škoda, že nemám s sebou nějaký kbelík, hned bych vás zapojila do sbírání, vždyť my bychom klidně za dopoledne nasbírali deset litrů..." "To bys snad po nás nechtěla. O dovolené sbírat borůvky," nechává se slyšet manžel. "Nemohla jsem tušit, že jich zde bude tolik..." "Já si spíš myslím, že je štěstí, že s sebou nic nemáme a raději už půjdem na Praděd..."
Dobře osvěženi jdeme zase dál podle vyznačených značek. Je nám skutečně příjemně, slunce se už vyhouplo jak kulatý míč výš a jeho zářící paprsky neruší jediný mráček. Teď už vím, že turisté, kteří jsou správně vybaveni, se po nás ohlíží určitě jen se závistí. "Co jsem vám říkala!" přesvědčuji všechny o své pravdě. "Bude nám tak hezky a jak se nám lehce jde." Kluci si skutečně po chvíli sundali i tričko. Horký vzduch začínáme už pociťovat všichni a naší novou touhou je sehnat něco k pití. "Zde někde má být větší chata, tam si dáme něco na osvěžení."
Po pěti kilometrech chůze se už chata v dálce objevuje. Ovšem po jejím přiblížení přichází zklamání. Chata je celá v rekonstrukci. Písek, lešení, štěrk, cihly, výtah - to přece není osvěžení pro těla nás všech. A nikde nikdo abych se zeptala, zda není něco jiného poblíž... Jen směrový ukazatel hlásá, že na Praděd je to dalších 7 kilometrů. "Zklamání se najde v každé túře. My budeme podruhé chytřejší. Něco na osvěžení si vezmeme raději s sebou," radostně hlásám svůj nový objev, když po chvíli zahlédnu jinou rodinku... Jejich otec totiž vyndává z batohu pro všechny občerstvení - mimo jiné i ovoce a něco k pití... "Ještě, že tě máme, maminko, ty budeš skutečně na příštím výletě už dokonalý velitel..." usmívá se syn. "Ach jo, už mne bolí nohy," nechává se slyšet mladší syn. "Vydrž, vydrž, vždyť tam už brzy budeme..." "Ale ten neustálý kopec před námi. Já si potřebuji odpočinout..." Všichni usedáme na malou mýtinku. A děláme dobře, neboť kousek doleva teče průzračný lesní potůček. Všichni se ženeme k tomuto místo a dychtivě plnými dlaněmi nabíráme vodu ze svěžího horského pramene... Jedno trápení je překonáno.
Na Praděd to už jsou jen tři kilometry, ale sluníčko zde nesvítí jako dole. Oba kluci mají na sobě dvě stejná trička a snesli by i víc. V této vyšší nadmořské výšce to už začíná i víc foukat. Všichni jsme stále v šortkách a teď už se jen nesměle ohlížím po jiných turistech, kteří mají na hlavách i čepice nebo nasazené kapuce. A vím dobře, že je jim tak výborně. "Nedá se nic dělat, k cíli už dorazíme. Není to tak daleko..." Jak je to těžké dojít ty zbývající kilometry. Jdeme rychle, neboť silný vítr nás vlastně žene. Všichni se těšíme jen na představu, že se nahoře zahřejeme alespoň čajem. Poslední úsek cesty se zdá nekonečný... Ovšem všechno jednou končí a před námi se rozkládá vrchol Pradědu.
Naše skupina se stala rázem horskou aktualitou. Jeden z přítomných turistů nelenil a hned si nás všechny vyfotografoval. "Doufejme, že to není nějaký redaktor, abychom nebyli v místním kuriozním tisku..." dokáži ještě špitnout. Členové horské služby, meteorologové, tito všichni jsou zde ve vatovaných kombinézách a na hlavách mají dokonce kožešinové čepice. Jeden z nich jde přímo ke mně. "Milá paní, vy jste skutečně otužilá rodina. Vy snad o vánocích - chcete-li se vykoupat, si sekáte díry do ledu, viďte?" ptá se mne s úsměvem. Já jen pokyvuji promrzlou hlavou a nemám na nic mysl. Ani na rozhled po okolí, který vlastně nestojí za nic, neboť je pokryt silným mrakem - hledám jen vchod do budovy, kde cítím restauraci... Konečně útulná místnost. Připadá mi, že jsem přišla do sauny. Všichni si sedáme k volnému stolku a i zde se stáváme středem pozornosti. "Tak co si dáme", šveholí číšník, "chlazenou coca-colu?" "Ne, ne, jen pětkrát čaj s citronem. Máte něco k jídlu?" "Jen gulášek prosím..." "Tak nám ho dejte pětkrát..." Do jídla se pouštíme jak hladoví vlci, hlavně abychom se teplým jídlem zahřáli a nejvíce teplým nápojem. Jak je to příjemné posezení... "Maminko, zase nás čekají tři kilometry té hrozné zimy venku," ozývá se syn. "Ale pak zase půjdeme dvanáct kilometrů v horku," snažím se mu vsugerovat lepší myšlenky. "Zítra si ovšem vezmeme víc oblečení i batůžek - dneškem jsem skutečně zmoudřela. To víte, chybami se člověk učí nejvíc a to hlavně asi já..."
A rozehřátá čajem se dívám na teple oblečené lidi, mezi které zase za chvíli vyrazím ve své ramínkové halence a šortkách. Ramena totiž nemám opálená, ale asi po dnešku plná revmatismu.