Tento text se ženám nebude líbit, ale mnohé pány potěší. Zejména ty ve vyšším věku. Protože pokud se s jevem zvaným pasivní agresivita setkávají delší dobu a stále žijí, jedná se o hrdiny. Někdo by však řekl, že jde o zbabělce, kteří se obávají vztah ukončit. Protože kdo něčemu takovému čelí dlouhodobě, řítí se do záhuby.
Když se zmiňuje agresivita v manželství či partnerském vztahu, zpravidla si lidé představují muže, který se opilý vrátí z hospody a zbije manželku. Zkrátka, muže, který si na bezbranné ženě vybíjí zlost či beznaděj. Jenže velmi často se v poslední době psychologové i policisté setkávají s případy, kdy je agresorem ve vztahu žena. Pokud jde o agresi jasnou, přímou, ba dokonce někdy fyzickou, zpravidla časem vyjde najevo. Ale občas se v rodinách odehrávají dlouhá léta trvající tragédie, kdy žena je agresorkou nenápadnou, tichou, skrytou před každým, kdo by byl schopen její chování odhalit. A když by snad vzniklo drobné podezření, lidé by řekli: ‚Cože? Ta milá paní? Ta že svého manžela týrá? Ale prosím vás, takový nesmysl, nevěřte pomluvám...“
V jedné rodině před časem taková dlouhodobá pasivní agresivita vyšla najevo poté, co se muž rozhodl po více než dvaceti letech na trvalo odstěhovat na chatu, aby už dál nemusel sdílet domácnost s manželkou. Takto to líčí jeho dcera: „Zpočátku jsme s bratrem nechápali, co se děje. Táta se odstěhoval na chatu, vyměnil tam zámky a sdělil nám, že my za ním jezdit můžeme, ale máma ne. Přišlo nám, že se zbláznil. V nedalekém městečku si našel práci, prostě úplně změnil život, přestože je mu přes padesát. Později nám vysvětlil, že už s mámou nemůže žít a popsal nám způsoby, kterými ho týrala. My to tušili, ale nevěděli jsme, že on to tak silně vnímá. Máma třeba celý den nemluví, vzdychá a nikdo neví proč. Dává světu najevo, že má hodně práce, že ji nikdo takzvaně nechápe. Když jí někdo chce pomoct, říká: ne, díky, to je můj úděl. Tváří se občas jako by ji někdo mučil. My z toho s bráchou spíše měli legraci, ale táta říká, že to bylo k nevydržení a v posledních letech se prý stávalo, že do něj několikrát záměrně vrazila. Šla kolem, narazila do něj a pak zakřičela: co to děláš, proč do mě strkáš?“
Jiný muž se před časem svěřil psychologovi, že ho jeho žena v posledních letech několikrát ohrožovala pilníkem na nehty a jednou mu na nohy vylila hrnec v vařící vodou a bramborami. Šlo o paní učitelku z gymnázia, velmi váženou osobnost v městečku, kde k incidentu došlo. „Kdybych někomu vyprávěl, co doma dělá, stejně by mi nikdo nevěřil,“ tvrdil dotyčný manžel.
Pasivní agrese je podle psychologů ve vztahu často mnohem horší, než jasně vyjádřený hněv. Žena, ve které bublá vztek a nikdo neví, co s tím, je časem nesnesitelná stejně jako opilec, o němž nikdo neví, kdy přijde namazaný a zuřivý.
Pasivní agrese často znamená mlčení, nasupený výraz, odmítání komunikace. Její cíl je jasný, jde o to, aby se ten druhý, vůči komu je obrácena, nejčastěji partner, cítí provinilý, nemožný, zbytečný. Ne, že by pánové toto umění neovládali, ale faktem je, že ženám jde provozování pasivní agrese lépe.
Psycholožka Radka Gottwaldová napsala na toto téma knihu, ve které mimo jiné uvádí: „Každý z nás se setkal s určitou formou pasivní agrese, ať již u druhých nebo ji sám používá. Koncept však vyvolává mnoho otázek, je zahalen nejasnostmi – co se pod ním skrývá? Často si uvědomujeme, že nás určitý člověk štve, že je s ním složitá komunikace, že se cítíme frustrovaní či zranění, ale nevíme proč. Pasivní agrese je agrese přenášená na druhé skrytou formou, není na první pohled čitelná a tak je těžké ji rozpoznat. Pasivně agresivní jedinec se chová tak, aby svým jednáním druhého naštval, vyprovokoval a zároveň v něm vzbudil lítost nebo stud za svou přehnanou reakci nebo neudržení emocí na uzdě. On totiž své emoce navenek neukazuje, ač je podrážděný či frustrovaný, jedná chladně.“
Pasivní agresoři se objevují samozřejmě i v pracovním prostředí, v různých oblastech života. Jenže tam je snazší se jim vyhnout nebo se s nimi pokusit nejasnosti řešit. Ale když jde o partnerku, je to problém. Obvykle se totiž muž nemá komu svěřit, nemá se s kým poradit. Jednak nechce, protože si myslí, že se muži nesvěřují a netrpí. Jednak si myslí, že by mu nikdo nevěřil, že to, co prožívá, je opravdu tak velký problém. Vždyť přece o nic nejde, ne? No tak manželka mlčí a tváří se nasupeně. No to přece manželky dělají. Kašli na to a pojď na pivo. Ano, některou z těch vět by asi slyšel od kamarádů či kolegů.
Právě dlouholetá manželství bývají skvělým podhoubím pro ty, ve kterých pasivní agresivita bublá. A právě ženy se takovými agresorkami stávají. Naopak muži, kteří bývali dominantní, občas zařvali nebo dokonce na ženu vztáhli ruku, se velmi často s přibývajícími roky zklidňují. Ubývá jim totiž mužský hormon testosteron. Naopak ženám ubývá ženský hormon a tak trochu se ve vyšším věku začínají podobat mužům. Takže s tím souvisí i vyšší míra agresivity a myšlenky typu: Celý život se tady snažil vládnout on, tak teď mu to vrátím.
„Ženy ve vyšším věku velmi často dovedou mužům pořádně znepříjemňovat životy. A mnohdy mají právě ty, které mají pocit, že takzvaně trpěly a muži byli dominantnější, tendence chovat se ve vyšším věku nadřazeně. Zejména, když muž slábne, stárne a ony začnou mít pocit, že si to mohou dovolit,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.
Někomu může žena, která nemluví, vzdychá a tříská hrnci, připadat směšná. Někoho však může psychicky deptat tak, až je pro něj její blízkost nenesitelná. Každopádně je život s dámou, z níž se vyvinula pasivní agresorka, zatraceně těžký.