Může se zdát, že jde o nesmyslné téma. Jestliže jsou spolu přece lidé řadu let, mají ve všem jasno a o to se týká i vynakládání peněz. Jenže opak je pravdou. Právě ve vyšším věku se často naplno projeví to, co v partnerství léta tiše bublalo skryto pod povrchem. Jestliže žena vydělávala dostatek peněz na to, aby si každý měsíc ze svého příjmu mohla koupit něco pěkného pro radost, jejímu muži to bylo jedno, protože se ho to v podstatě netýkalo. Ale jestliže si žena chce kupovat něco pro radost v době, kdy oba mají příjem mnohem menší, může se tomu pán začít divit. A naopak. Jestliže si muž dopřával nějaký drahý koníček, partnerku to nezajímalo, protože souběžně měla dost peněz na provoz domácnosti. Jestliže ale najednou přemýšlí, zda jsou schopni uspořit na dovolenou, začne ji rozčilovat, že muž si mezitím koupil novou cyklistickou přilbu.
„Nastoupili jsme s mužem do penze plus minus ve stejnou dobu. Co se týká financí, byl to šok. Samozřejmě jsme byli připravení, něco jsme uspořili, ale zrovna v tu dobu nám odešla pračka a začalo nám zatékat do chaty. Zatímco dříve nám výdaje v řádu několika tisíc nepřipadaly strašné, nyní to pro nás je velká částka, která výrazně zahýbe rozpočtem. Já navíc byla zvyklá na své koníčky. Chodím do jazykového kurzu, do jógy, mám hodně přátel, takže kafíčka a vínečka byla běžná,“ vypráví osmašedesátiletá Vlasta. A pokračuje: „Něco jsem z toho omezila, přemýšlím teď při nakupování o hodně jinak, než když jsem vydělávala. Jenže manžel se chová pořád stejně. Nedávno si koupil dost drahé rybářské vybavení, bez auta neudělá krok, benzín nás stojí obrovské částky, k tomu je zvyklý na chatě grilovat a zvát sousedy. Když jsem mu naznačila, že bude muset zbrzdit, pohádali jsme se. On si myslí, že brzdit budu jen já,“ tvrdí.
Když jde o peníze, vznikají v páru velmi ošklivé hádky.
Lépe jsou na tom zpravidla lidé, kteří byli zvyklí celý život hospodařit s rozvahou a jsou srozuměni s tím, že si člověk nemůže dovolit vše, co by rád. Ti pak po odchodu do penze vlastně životní styl moc nemění. Nejhůře jsou na tom obvykle ti, kteří do důchodu odcházejí bez přípravy, bez myšlenek na to, že příjem bude výrazně nižší a zároveň takzvaně nemysleli na zadní kolečka.
Podle průzkumu na téma Spoření a partnerské vztahy, který před časem provedla banka ING, téměř polovina lidí tají před svými partnery a partnerkami své přesné příjmy a výdaje. Přitom devadesát osm procent párů tvrdí, že hospodaří společně. Je to zajímavý rozpor, který finanční poradci velmi dobře znají. Říkají, že je naprosto běžné, že si partneři něco takzvaně ulívají pro sebe a zároveň veřejně deklarují, že preferují naprosto průhledné společné hospodaření.
Potíž je v tom, že mladí lidé, ale i ti ve středním věku, nad životem ve stáří nepřemýšlejí. Je to logické. Jestliže někdo vydělává slušné peníze, je zdravý a má spoustu zájmů, asi těžko bude přemítat nad tím, jak vysoká bude jeho penze, kolik si do ní chce naspořit a zda z toho utáhne život, jaký si představuje. Přitom z většiny průzkumů týkajících se stárnutí populace paradoxně vyplývá, že si lidé nyní pod pojmem penze představují pohodový život plný koníčků, cestování a vzdělávání se.
„Zarazila mě nízká gramotnost mladé generace o věku dožití. Mladí ve věku okolo dvaceti pěti let očekávají, že se dožijí osmdesáti let, stejně jako čekají dnešní padesátníci. Už dnes přitom, kdyby se nezměnila úmrtnost, tak se dvě třetiny žen dožívají osmdesáti let, u mužů je to čtyřicet pět procent. Mladá generace by tedy měla vědět, že ti, kterým je dnes dvacet pět, se v průměru dožijí devadesáti,“ uvádí demograf Tomáš Kučera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
A je jasné, že žít do devadesáti si vyžádá výrazné finanční náklady z vlastní kapsy, což už nyní některé seniorské páry pociťují.
„Mysleli jsme si, že jsme na penzi připraveni, ale ukazuje se, že jsme byli naivní,“ říká sedmdesátiletá Alena. Poté, co její manžel onemocněl a má potíže s pohybem, začala shánět bezbariérové bydlení. „Jenže byty, které by se nám líbily, neutáhneme. Celý život jsme žili v nájmu, ten nám neustále zvyšovali, neměli jsme jak moc co naspořit. Takže jsme se nakonec nastěhovali do komplexu určeného pro seniory, ale je tady vše tak drahé, že nám z našich penzí zůstává minimum. Trochu pomáhá náš syn, ale také si nemůže dovolit dávat nám měsíčně tisíce, to je jasné. Takže žijeme skromně. Ráda bych si občas někam zašla, zajela ještě aspoň jednou s kamarádkou k moři. Jenže tady se platí za pečovatelské služby zvlášť a když si vše propočítám, prostě si moře nemůžu dovolit. Manžel je mrzutý, má pocit, že nám svou nemocí takzvaně pokazil stáří. Často se hádáme, stává se z něj zlý, zatrpklý člověk. A přiznávám, že já jsem taky v poslední době dost podrážděná, když každý měsíc propočtu, kolik peněz vynakládáme na běžný život, který vlastně za nic moc nestojí,“ vypráví.
Peníze jsou zdrojem hádek v mnoha rodinách, ale dobrou zprávou je, že právě v seniorských párech jsou oproti mladým párům, méně časté. „ V domácnostech seniorů dochází k hádkám především v případech, kdy si přinesli do penze dluhy z dřívějška, případně dluží za děti či vnoučata, spoléhali, že ty budou závazky splácet, jenže pak dluhy zůstaly na seniorech,“ uvedla Jana Žaludová ze společnosti KRUK, která pomáhá lidem, kteří mají potíže se splácením dluhů.
O tom, že je dobré přesně si promyslet, jak člověk v penzi chce žít, se v poslední době mluví a píše čím dál častěji. Právě podrobné prozkoumání příjmů a výdajů a otevřený hovor o tom, jak si oba partneři představují, že budou jejich příjmy a výdaje vypadat v penzi, by mělo nastat v párech už ve věku okolo padesátky. Ano, pro mnoho partnerů je poněkud směšná představa, že by někdo v padesáti řekl: „Maruš, uvědomuješ si, že v penzi si každý měsíc nové tričko moct kupovat nebudeš?“ Přináší to riziko, že dotyčný uslyší: „A uvědomuješ si, že ty si nebudeš moct kupovat tyhle drahé lahvinky vína a každý pátek jít s Pepou do hospody?“
Jenže právě takové věty nakonec mohou předejít mnoha nepříjemnostem. Protože hlavní heslo disciplíny zvané příprava na penzi zní: Kdo je připraven, není překvapen.
