Pasekář, kterého znají i za oceánem. Beskydská legenda slaví osmdesátiny
Drahomír Strnadel, beskydský pasekář, kterého znají až za oceánem. FOTO: Scarlett Wilková

Pasekář, kterého znají i za oceánem. Beskydská legenda slaví osmdesátiny

14. 8. 2021

Někteří lidé se diví, že stárnou. Překvapí je to. Pak jsou z toho nešťastní. Já ne. Jsem rád, že jsem staříček. To říká osmdesátník Drahomír Strnadel. Muž, který toho za život zvládl hodně, dodnes  každý den v Beskydech dojí svou kravku, přestože je jeho dílo uznáváno až v USA.

Žije v malebné chalupě v beskydské obci Trojanovice. Kromě krávy má také kocoura. S tím si často povídá. Kocourovi lze závidět. Drahomír totiž umí vyprávět krásně. Jeho posluchač má zpravidla pocit, jako by se čas zpomalil a svět byl zase v pořádku.

„Každé ráno mě budil maminčin zpěv a pravidelný rytmus úderů cepů. S rodiči a čtyřmi sourozenci jsme bydleli v chaloupce, kterou tvořily dvě místnosti a chlév pro krávu a kozu. Až do roku 1947 jsme svítili petrolejkou. Běhali jsme venku, sbírali jsme borůvky, jahody. Nad hlavou jsem slyšel skřivana. Všude kolem mě byly hory. Měl jsem pocit, že za nimi je konec světa. Pak jsem jednou vylezl na Radhošť a zjistil jsem, že za nimi jsou další hory, že svět je větší,“ říká.

Tenhle obyčejný kluk z rodiny, jakým se v Beskydech říkalo pasekáři, se však dobře učil, a tak začal studovat Pedagogický institut v Ostravě. Jenže tehdy už svět pasekářů nebyl takový, jako dříve. Pasekáři byli přesvědčováni ke vstupu do zemědělských družstev. Jeho rodiče vstoupili. Nechtěli, aby měl kvůli nim Drahomír a jeho sourozenci potíže. „Dodnes si pamatuju, jak jsme tam přivedli naši jalovici. Byla citlivá, zvyklá na pěkné zacházení. Jmenovala se Škudlena. Tušili jsme, že tam nevydrží. Nevydržela. Nikdo ji tam nevodil na pastvu,“ vzpomíná.

O komunistickém režimu se v jejich rodině nikdy nemluvilo v dobrém a on měl v tomto směru také jasno. A tak přetrpěl studium, přednášky marxismu-leninismu a nastoupil jako učitel v Mořkově a poté ve Střední učňovské škole ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Cena krajiny se neřídí trhem

Jenže pak se jeho život začal zamotávat. Když se v srpnu 1968 dozvěděl o tom, že Československo obsadila Sovětská armáda, napsal vápnem na cestu nápis ‚Okupanti, ven!‘ Každý den pak sledoval, jak se život ve Frenštátě mění. Právě v tomto městě se totiž usídlila velmi početná sovětská vojenská posádka. A tak když jednou jel na kole a míjel auto s velitelem posádky, odplivl si. Prostě si nemohl pomoct. Následoval konflikt. V autě jel s velitelem okresní tajemník komunistické strany. Řekli mu, že urazil všechny sovětské hrdiny, kteří padli za války. „Řekl jsem, že to tedy ne. Jenže jsem jim posloužil, potřebovali vyrobit kontrarevolucionáře. Incident líčili úplně jinak a za mnou pak chodili lidé a říkali, že to muselo být dobré, když jsem toho Rusa zmlátil. Já si ale opravdu jen odplivl,“ vzpomíná.

Dostal zákaz vyučovat ve Frenštátě. Paradoxně však nevadilo, že začal učit v nedalekém Rožnově. Patřil mezi ty, kteří v té oblasti šířili Chartu 77, na což se však naštěstí nepřišlo, i když jeho problémy s režimem neustávaly.

Při práci v Rožnově se mu však otevřel nový svět. Začal se zabývat historií vystěhovalectví. Pátral po okolnostech toho, jak lidé kdysi opouštěli Valašsko a usazovali se ve Spojených státech amerických. Stal se autorem několika studií na toto téma a ty byly velmi ceněny v Texasu, kde žije početná komunita pocházející právě z Valašska. Na její pozvání se mu podařilo dostat do Texasu ještě před listopadem 1989. A pak, po revoluci, mohl své bádání rozjet naplno. Spojené státy navštívil vícekrát, vyšla mu tam velká ceněná kniha o historii přistěhovalectví, stal se tam vážený a známý.

Jenže zároveň si i obyvatelé Trojanovic pamatovali, že tenhle učitel se za komunistů nebál, stál si vždy pevně za svými názory a cítili, že jde o muže, na kterého se dá spolehnout. A tak ho zvolili starostou. Volili ho jím stále dokola, po čtyři volební období, až se nakonec sám v pětašedesáti letech rozhodl dál už nekandidovat. Tvrdí, že chtěl místo přenechat někomu mladšímu.

Když se nyní řekne na Valašsku jeho jméno, je cítit, že k němu lidé stále mají úctu. Nejen proto, že Trojanovice pod jeho vedením vzkvétaly. Drahomír má velký podíl na tom, že v okolí Frenštátu nakonec nebyl realizován záměr zahájit tam těžbu uhlí. Léta urputně bojoval za to, aby k těžbě nedošlo. „Cena krajiny se neřídí trhem. Přál bych si aby na to lidé nezapomněli, aby si nenechali ničit své domovy, aby mysleli na to, co po nich zůstane dalším generacím,“ říká.

Jak se dojí kráva

Nyní je předsedou Matice radhošťské, spolku dobrovolníků, kteří pečují o kapli na Radhošti a odkaz spojený s tímto místem. Drahomír na vrchol stále chodí, i když sám o sobě říká, že je už staříček. „Jsem za to ale vděčný. Ne každý má štěstí, že se stane staříčkem. Jsem rád, že mi bylo dáno absolvovat celý životní cyklus, poznat život od mládí až do stáří. Na něm je pěkné to, že si člověk uvědomuje hodnotu času,“ vysvětluje.

Když se rozpovídá, člověk si říká, že musel být skvělý učitel. Zná v Beskydech každý kout, pověsti s nimi spojené, dokáže věty řadit v pozoruhodných souvislostech. To je učitel, který musel dokázat zaujmout i ty nejvíce nezbedné žáčky, napadá jeho posluchače. I když mezi tím, co říká, občas zazní smutné věty: „Myslel jsem, že po pádu komunismus lidé ase začnou obdělávat menší pole, živit se tím, co vypěstují, vést způsob života, kterému se říkalo pasekářský. Jenže teď vidím, že lidé o takový způsob života nemají zájem. Děti neběhají venku. Nevědí, jak se dojí kráva. Netuší, jak se získává to, co jedí. Asi si myslí, že vše zařídí nějaký digitální program. Jenže ta kráva, ta půda, jsou stále to nejdůležitější. Mrzí mě, že na to lidé zapomněli.“

Svou kravku stále dojí sám. Stále sklízí jablka ze stromů okolo své chalupy. Možná, že by turistu, který projde okolo, nenapadlo, že je to bývalý starosta, muž známý a uznávaný až za oceánem, autor ceněných odborných prací o historii. Ale stačí se s ním dát do řeči. Poslouchat ho. Přestavit si, jaké to bylo, když jako malý kluk pozoroval dědu, který v kuchyni strouhal šindel a dělal z něj máselnice, putýnky, džbery. Jak běhal po louce, zatímco jeho máma sekala trávu a zpívala. Jak krásné to muselo být, když na Radhošti nebyly davy turistů a Pustevny nehyzdila obrovská konstrukce s názvem stezka v oblacích, díky které je tam rušno jako na Václavském náměstí. To všechno si Drahomír, kterému je letos 15. srpna osmdesát, pamatuje. Ale hlavně, umí o tom krásně vyprávět.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

Beskydy města a obce osobnosti
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.