Ve Starim Gradu jsem zamávala hostitelům,
pohodlně se usadila na trajektu...
a doplula do Splitu.
Do odjezdu vlaku zbývaly víc než dvě hodiny, akorát na procházku k Diokleciánovu paláci.
Nemohla jsem zabloudit, jeho vysokou věž jsem viděla už z lodi.
Pevnost z roku 305 n.l. hlídají historicky oblečení strážci, ale jinak mne zklamala.
Myslela jsem si, že jen Češi dovedou znehodnotit různými prodejci Karlův most. Chorvati jsou v tomhle ještě dál. Stovky trhových stánků přímo u palácových zdí.
Dokonce je jimi zaplácaný i kus podzemí
Zde bych si dovedla představit něco jako výstavní síň, takovou podzemní naučnou stezku s informačními tabulemi s audiozáznamem v různých světových jazycích, a protože Split hojně navštěvujeme my, tak i v češtině.
Na nádvoří jsem se v tom nesnesitelném horku chladila posezením na kamenných schodech a zmrzlinou.
Vracela jsem se přes ovocno-zeleninový trh.
Většina prodejců už končila a metaři po nich uklízeli příšerný nepořádek. Několik vytrvalců se ještě snažilo prodat své výpěstky. Jedna trhovkyně mi nabízela okurky a brokolice, ale ukázala jsem na foťák na krku: Já turist! Přišoupla přede mne krabici a spustila vodopád cizích slov. Rozuměla jsem maximálně slova finito a gratis. Robustní selka poté sedla na kolo s přívěsným vozíčkem, ještě mi zamávala a zmizela za rohem. No dobře, je to sice zadara, ale přece nepotáhnu domů nejméně desetikilovou krabici zeleniny. Strčila jsem do batohu dvě brokolice a dvě okurky a raději rychle opustila tržiště, aby mě ještě někdo další opět neobdaroval.
Senzační občerstvovací stanice s krásně studenou vodou
Procházející ji dokonce pili, no, nevím, čeká mě ještě dlouhá cesta ve vlaku, nerada bych riskovala nějaký průjem.
Nožky bolí, ó, jak by se teď hodilo kolo!
Poslední pohled k nekonečnému tržišti a jdu k nádraží
Svítící odjezdová tabule nevěstila nic dobrého, náš vlak bude zpožděn 120 minut.
Už nikam nejdu, s ostatními Čechy jsme zaplavili chlazenou čekárnu.
Přijíždějící do Splitu měli zpoždění dokonce 250 minut, po jejich vystoupení z vlaku naběhla rychlouklízecí četa, která stihla tak maximálně vynést desítky pytlů s odpadky, a už jsme nastupovali my a odjížděli s tříhodinovým zpožděním. Uklízecí četě samozřejmě nezbyl čas ani na uklizení záchodů, tak skoro u všech blikal DEFEKT. Situace opravdu nemilá. Když už mé tělo odmítalo další zadržování, vyřešila jsem to v miniaturní umývárně systémem šampusky u lékařského vyšetření, posloužil kelímek od kávy. Nikdo si nedovedete představit tu úlevu. Celou noc jsem nespala, ale důležitější bylo, že jsem mohla tělíčko natáhnout na lůžko. Do Brna jsme přijeli se zpožděním 200 minut. Ještě 2 a půl hodiny jízdy a konečně výstup v Bohumíně, kde na mne čekal miláček. Nekonečné cestování nezastínilo mé krásné dojmy z Hvaru. Díky srdečným hostitelům, kteří se o mne starali jak o vlastní, jsem si pobyt parádně užila, a v hlavě zůstanou milé vzpomínky.
A Vám na íčku jsem nabídla spoustu svých pohledů na ostrovní život nejen v této cestovatské sérii, ale také v barevném cyklu, který najdete pod názvy Chorvatsko bílé, Chorvatsko modré, Chorvatsko žluté, Chorvatsko černé atd.