Další pracovní listy a hesla do hry Zastav nečas můžeme získat v pokladně Labyrintu divadla Drak. (Divadlo Drak je známé loutkové divadlo v Hradci Králové.) Je nejvyšší čas se pro ně vypravit, protože Adélka ráno významně zvedla dva prsty a opakovala si, že se ještě dvakrát u babičky vyspí a pak už bude spát doma. Společně s dětmi připravuji ještě před odchodem z domova francouzské brambory k obědu. Děda po příchodu od lékaře jen zapne troubu a dopeče je. Pak vyrážíme za kulturou. Tentokrát jedeme přes město trolejbusem. Adélka má trochu zmatek v dopravních prostředcích, v trolejbusu ještě nikdy nejela. Naštěstí jí rozdíly v dopravních prostředcích důrazně vysvětluje bráška. Prostě trolejbus má nahoře klacky a nejezdí po kolejích. Po kolejích jezdí tramvaj a tady v Hradci žádné koleje nejsou. Já se po nástupu do trolejbusu soustředím na to, aby se děti usadily a pak svádím boj s čtečkou na místní městské karty. Vím, že existuje možnost zaplatit kartou i za další osobu, ale ještě jsem to nikdy nezkoušela. Trochu se se čtečkou “peru”, topím se v jejích pokynech, ale nakonec se mi podaří zaplatit i za jedno dítě. Zase jsem se něco užitečněho díky svým vnoučatům naučila.
V pokladně Labyrintu chvilku váhám, zda mám tuto expozici navštívit s tak malými dětmi. Nakonec převáží informace, že je v celém objektu klimatizace, a protože tam zatím nikdo není, můžeme tam být i bez roušek. Na výstavě loutek a různých divadelních propriet, které jsou rozmístěny v osvětlených vitrínách v temném prostoru, si připadáme trochu jako v bludišti. Občas si pustíme kousek některé hry, abychom měli lepší představu. Děti poslouchají pozorně a kladou mi spoustu zvídavých otázek. Jsem ráda, že umím odpovědět alespoň na některé. Nejvíc si však děti užívají tzv. Dračí laboratoř, kde si mohou seznámit s různými divadelními profesemi a a hlavně si leccos vyzkoušet. I když je tato laboratoř určena spíše školním dětem, i ty moje si zde hrají se zvuky a se světly, zkouší si přípravu kostýmů pro loutky i jednoduchou animaci. Naprosto nadšené ale jsou v okamžiku, kdy ve vedlejší komůrce objeví klasické loutkové divadlo s marionetami a mohou si s nimi zahrát pohádku o Červené Karkulce.
Odpoledne se vydáváme na pěší túru na rozhlednu Milíř u Vysoké nad Labem, která byla postavena v roce 2013. I když rozhledna není až tak vysoká, převyšuje okolní porost a za slušného počasí poskytuje krásný výhled do okolí. Směrem k jihu na Kunětickou horu, ale i areál věčně dýmající elektrárny Opatovice. Severním sněrem na Krkonoše a severovýchodním na Orlické hory. Trasa celkem měří asi šest kilometrů, nezbývá než doufat, že to nejmladší člen naší party ujde po vlastních nohách. Pro jistotu se vybavím nejen vodou, ale i oblíbenými ovesnými koláčky, které jsem s dětmi napekla hned po ránu. Cesta vede naštěstí lesem, tedy převážně ve stínu. Cestu tam děti zvládnou, i na rozhlednu vyběhnou bez problémů. Trochu supím v závěsu za nimi, ale vylézám též na vrchol, zatímco děda si hoví pod rozhlednou na lavičce. Teprve cestou dolů si Jakub všimne průhledu přes podlahu jednotivých plošin až na zem a popadne ho panická hrůza. Drží se jako klíště zábradlí a odmítá jít dolů. Bezradně se ho snažím přesvědčovat slovy, kterým sama nevěřím. Zaboduje až jeho sestřička, která se zajímá o to, co bude, když Kuba nesejde dolů. Představa, že by zůstal na rozhledně přes noc, ho rozpohybuje. Pomalu sestupuje jeden schod po druhém, křečovitě se drží zábradlí a zavírá oči. Cesta dolů nám trvá snad hodinu.
Korunu celému dni nasadí klíště zakousnuté na mém těle v místě, kde si ho nemohu sama vytáhnout. Svěřuji se s obavami do rukou svého muže, který ho slavnostně vytahuje za asistence obou vnoučat. Celá situace vrcholí tím, že i Jakub objevuje na svém předloktí horkou bouli velikosti brambory po štípnutí nějakým hmyzem. Pro začátek mu přikládám studený obklad na předloktí a jeho pohnutou mysl konejším dalším příběhem Ferdy Mravence.
