Zadání
postava: toulavý vypravěč
místo: vězení
téma: čím výš vyšplháš, tím víc můžeš spadnout
první věta: Koncová světla odjíždějícího vlaku však nepřinesla toužebně očekávanou úlevu.
Koncová světla odjíždějícího vlaku však nepřinesla toužebně očekávanou úlevu.
Ne, nepřinesla, a jestli máte pane zájem a pozvete mě na pivo, pak Vám povyprávím příběh jednoho zpackaného života.
Jak jsem už řekl, ta koncová světla odjíždějícího vlaku nepřinesla toužebně očekávanou úlevu.
Tu naději, že se nic nezměnilo, že mě někdo pozná a dá se se mnou do řeči. Možná i poznal, ale raději se nehlásil. Ten odjíždějící vlak mě měl odvézt .. Kam? Domů, do nového života? Nemám domov! Vždyť už na tom vlastně ani nezáleží.
Na tom přeplněném nástupišti najednou stojím sám a nikdo mě nečeká. Na otřískaném nádraží,v obnošeném oblečení, v kapse něco málo peněz, zavírací nůž a kapesník. S takovým základem se nový život prý sice dá začít, ale já vím, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou. Není!
Chtěl jsem začít znovu,od píky, ale přijdete na pohovor, řeknete, že jste trestaný, a nikdo Vás nezaměstná. Bez peněz nejste nic a nikdo, a tak padám stále níž a níž, až končím tady,bez naděje,na úplném dně
A přitom jsem míval víc, daleko víc,než má většina ostatních lidí. Kde jsou ty dny bujarých večírků plných alkoholu a krásných slečen, výletů na jachtě, lyžování v Alpách, ježdění po kongresech i ostatních radovánek. Kde jsou ty dny posedávání v přepychové kanceláři,té devótnosti podřízených, co mi tak velmi lahodila.
A pak najednou vězení. Za prkotinu, kterou spousta lidí ani nevidí. Hasicí přístroj! Ano, ta výrobna vyhořela, ale proč to musím odnést zrovna já? Protože, podle slov rozsudku, jsem nezajistil dostatečnou kontrolu? Pane soudce, to mám chodit za každým požárním preventistou,bezpečnostním technikem a všemi ostatními, jestli dělají to, co dělat mají? Prý ano! Nechodil jsem a vzápětí tedy chodím po cele třikrát dva metry, otlučená kovová postel, malý stolek, do kterého se musí vejít všechny osobní věci, za závěsem toaleta a umyvadlo, ve dveřích špehýrka, na okně mříž.Tu hodinovou vycházku trávíme všichni bez rozdílu po oddílech na vězeňském dvoře chůzí, cvičením, fotbalem, nebo se jenom flákáme. Pořád lepší, než zírat do zašlých zdí. Za každého počasí je to pro nás 60 minut volného pohybu, vítaným rozptýlením ve dnech, které jinak plynou rok po roce stále téměř stejně.
Žena se se mnou dala rozvést, prý nebude žít s kriminálníkem, děti mě nesnáší už od dřívějška, snad proto, že jsem jako ředitel na ně věčně neměl čas, návštěva nikdy žádná a že jsem měl kamarádů a přátel, mezi spoluvězni kamarády nemám. Koukají na mě skrz prsty, protože oni jsou přece jiná sorta,než nějaký zkrachovaný ředitel.
Pane, byl jste někdy sám? Tak sám mezi spoustou lidí?
Ten pád byl příliš rychlý a příliš hluboký. A tak tu teď sedím, snažím se z té propasti vyhrabat, ale už na to asi nemám sílu. Tady na tom nádraží přežívám a za pár piv vyprávím ten příběh zpackaného života.
Můžu si dát ještě jedno?