Emigrant - díl třetí

Emigrant - díl třetí

11. 12. 2012

Stále ještě v poloze ležící přemýšlí, co by si na sebe měl obléci. Tuto činnost vykonává jaksi automaticky podle okolností bez velkého dumání. Dnes je však po čase situace trochu jiná. Je to v přímé souvislosti s jeho návštěvou u Aničky. Zjišťuje, že je vlastně velmi rád, že se s ní po letech setkal a právě tady ve Vídni. To by si až do dnešního dne nedokázal představit ani v té nejbujnější fantazii. Samozřejmě si na ni občas vzpomněl, ale tak se nějak vytratila z jeho života, jak už to s dávnými láskami bývá.

Teď je však naprostou skutečností to, že je tady ve Vídni, že se po letech setkali a on se s tím musí nějak vyrovnat. Začíná tedy tím, že neví, co si vzít na sebe, až ji půjde navštívit. Pochopitelně zaregistroval, že Anička byla také mile překvapena jejich nenadálým setkáním, snad se nepřetvařovala a bylo jí to opravdu milé. Ačkoliv člověk nikdy neví. Po těchto úvahách se přinutil opustit pohodlnou polohu. Bere telefonní sluchátko a volá Mnichov. Franta to však nebere, tak se spokojil s jeho záznamníkem, na kterém mu zanechal vzkaz, že by mu v nejbližší době rád něco důležitého sdělil. On totiž Aničku zná také z dřívější doby, chtěl by jej tedy o této obrovské náhodě v jeho emigrantském životě informovat. Mrkne na hodinky a přidá na tempu. Nejlepší košile, nejlepší kalhoty, co má k dispozici, klíče od auta a může vyrazit. Je velmi zvědav, jaké překvapení ho ještě čeká.

7
Anička je samý úsměv. Zve ho dál do bytu. Je pěkně oblečená, učesaná, připadá mu zářící. Možná se nemýlil, připadá mu, že má opravdu velikou radost z jejich dnešního setkání. „Jen pojď dál a sedni si, já hned něco přinesu,“ mizí za dveřmi, pravděpodobně kuchyně. „Hned jsem u tebe,“ volá, „udělej si pohodlí.“ Dušan si sedá do velkého pohodlného křesla. Obývací pokoj má pěkně zařízený, jednoduše a velmi vkusně. Usměvavá se opět po chviličce zjevuje ve dveřích a nese podnos plný obložených chlebíčků. „K pití ti mohu nabídnout pivo, limonádu, minerálku, můžeme si dát za chvilku kávu, tak si něco vyber." Neví, co by mu všechno nabídla.

„Dušane, vždyť my jsme se v té ordinaci ani pořádně nepřivítali, jak jsme z toho byli oba dva vykulení,“ podávají si ruku a dají si letmý polibek, jen takový opatrný, nesmělý, tak jako kdysi u nich v srpnu 1968, kdy jim bylo jen o něco víc než patnáct. On byl sám doma a občas pořádal mejdany, které většinou končívali spolu, Anička mu pomohla trochu pouklízet a on ji pak doprovázel domů.

8
Je 20. srpna 1968. Rodiče před pár dny odjeli s americkou tetou na návštěvu k příbuzným do sousedního Rakouska. Je sám doma, brácha dělá na dráze a má noční směnu. On si užívá prázdnin. Odpoledne byl na koupališti, s partou mají domluvený dýchánek, neboť je mezi nimi takovým zvykem, že kdo je sám doma, ten pozve ostatní na večírek. S Aničkou dýchánkům říkali jahodové. Na zahradě měli totiž spoustu jahod a Anička místo alkoholu, který ostatní si již občas dopřáli, konzumovala čerstvě natrhané jahody na různé způsoby. Během prázdnin po návratu z Bulharska se s Aničkou přece jen trochu víc sblížili a on ji miloval čím dál víc. Také ten večer dělal všechno proto, aby ostatní co nejdříve odešli a oni dva jako náhodou zůstali sami. Doma měla dost přísný režim a nejpozději kolem jedenácté večer musela být doma. Chtěné se podařilo, všichni ostatní jejich spoludýchankáři odešli.

Bylo kolem osmé večer, pustili si televizi a trochu uklidili. Ostatní zvládne bez potíží další den. Brácha bude po noční spát a on stačí všechno dát do pořádku. Zdaleka ještě netušil, co bude příští den. V televizi začíná film Řeka čaruje. Dívají se spolu, sedí skoro těsně vedle sebe a je jim moc fajn. Film se jim líbí, přítmí u televizní obrazovky navozuje zvláštní atmosféru. Občas se jí pokusí lehce dotknout a Anička nic nenamítá, položí jí ruku kolem ramen a ona ji neodstrčí, lehce ji políbí a ona neprotestuje, naopak, její rty mu vycházejí vstříc.
 
Její rty mu vycházejí vstříc a lehký letmý polibek se mění v dlouhé políbení. Pak se chvíli na sebe rozpačitě dívají, oba mlčí a jejich rty se hledají znovu, až se setkají v dalším dlouhém políbení. „Dušane, já tomu stále nemohu uvěřit, vždyť je to jako ve filmu." „Život sám píše nejlepší a mnohdy neuvěřitelné scénáře,“ odvětí a posadí si ji na klín, „celý den jsem se nechal unášet vzpomínkami na léto, kdy nám bylo o něco víc než patnáct...“ „Mně již sedmnáct,“ přerušila ho se smíchem Anička, on se jí přiznal ke svému dnešnímu skoro celodennímu prolenošení, které však v daném případě za lenošení nepovažoval. 

„Řeka čaruje,“ slyší z jejích krásných úst, v tom okamžiku byl strašně rád, že si také vzpomněla na ten dávný večer. „Byla doba, kdy jsem na to léto popravdě řečeno moc často nevzpomínala. Už po těch prázdninách život nabral ten prudký spád. Dokončení střední školy, však víš, to jsme se ještě občas viděli, maturita, krátce po ní mi zemřel tatínek, maminka dost těžce onemocněla, já jsem se vdala, naštěstí poměrně brzy poznala svůj omyl a rozvedla se."

Na chvíli se odmlčela. „Do té doby jsem o tobě ještě občas od známých zaslechl, ale později už vlastně nic." „Já jsem také potom o sobě ani nedávala moc vědět, maminka zemřela, já už neměla za kým jezdit. Kamarádky se většinou odstěhovaly, tak jsem vedla svůj podivný život, z nevydařeného manželství mi zůstala dcera Zuzanka, tak mám a i tenkrát už měla pro koho žít, smůla se nám lepila na paty, ale my dvě to zvládaly. Vidíš, o Zuzce jsem ti vlastně ani ještě neřekla. Ale to je všechno tím dnešním zvláštním dnem, ono by toho bylo tolik, já doufám, že teď budeme mít snad dost času a příležitostí. Pokračovala jsem ve studiích, přes všechny potíže se mi podařilo dostudovat, mám příbuzné ve Feldkirchu, kteří mi tenkrát hodně finančně pomohli. No a netrvalo ani moc dlouho a najednou jsem se rozhodla, že odejdu. Tobě určitě nemusím vyprávět, co tomu všechno předcházelo a co potom následovalo, ale když jsem již věděla, že to chci udělat, že chci za každou cenu odejít za hranice, tak to už vzalo rychlý spád. Podařilo se mi to poměrně velmi brzy po mém rozhodnutí a téměř bez problémů. Alespoň něco mi vyšlo. Ani jsem tomu nechtěla věřit, že šlo všechno tak snadno. Ale víš co, na povídání snad budeme mít ještě dostatek času, ještě jsi mi ani neřekl, co si dáš k pití. A vezmi si chlebíček, dělala jsem je odpoledne. Víš, že na jahodové dýchánky jsme je spolu také někdy připravovali."

Vzal  si chlebíček, poprosil o minerálku, později si otevřeli lahvinku dobrého vína, kterou přinesl. Oba dva se většinou ocitali v minulosti, v té, která jim oběma ještě byla známá a blízká, než se jejich cesty rozešly. Každý přidali ještě něco o sobě z dalšího období žití, popíjeli opravdu moc dobré víno, pojídali chlebíčky a ještě všelijaké dobroty, co Anička nanosila postupně z kuchyně. Když se vlastně poprvé koukl na hodinky, byla skoro půlnoc. „Když si vzpomenu, jak se kolikrát vlekl sobotní večer,“ poznamenala Anička při jeho pohledu na hodinky. „Také se mi zdá, že se ten čas nějak rozběhl oproti normálu." „Dušane, ty zřejmě již pospícháš, ty pravděpodobně někoho máš, mělo mě to vlastně napadnout hned, ale ten dnešek, promiň, mělo mě to napadnout hned, že nebudeš žít sám." Tak jí řekl o Friedě, o tom, že je to již dávno pryč a že je teď sám a nemá opravdu kam pospíchat. Uvědomil si také, že se vlastně ani nezeptal, kde má Anička teď svou dceru. Po všech těch zmatcích dnešního dne se dozvěděl, že ji má u příbuzných ve Feldkirchu, že je jí skoro sedm let.

„Víš, já jsem sama od té doby, co jsem emigrovala. Ani jsem se nesnažila s někým vážněji seznámit. Pár dobrých známých pochopitelně mám, občas se navštěvujeme, abys věděl, že jsem ještě přes to všechno normální ženská, mám přítele, s kterým se občas vyspím, ale v žádném případě se nechceme vázat jeden na druhého a poslední dobou se vídáme velmi zřídka. Musím se ti přiznat, že někdy jsem až strašně sama a jedině díky Zuzce to všechno vždycky nějak překonám. Odpusť mi, ale já jsem ráda, že ty jsi teď také sám. Vlastně bych neměla, nic jsem o tobě nevěděla, nikomu jinému bych asi nic podobného neřekla, také je to tím překvapením, musím se z toho všeho trochu vzpamatovat." Přitáhl ji k sobě, objal a dlouze políbil.

V tom okamžiku mu bylo jasné, že dnes domů nepojede. Zůstal, další den je neděle a on neměl kam spěchat. Tuto noc oba poznali, že nejen řeka čaruje.

Pokračování...

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?