Láska se ptá přátelství: "Proč jsi na světě, když existuji já?“
„Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím."
Kramná
Odvěká otázka. Kde vlastně končí přátelství a kde už začíná láska? Obojí má přece stejný základ. A obojí osvobozuje člověka od toho nepěkného pocitu samoty. Láska však s sebou nese určité zkreslení. Nevidíme většinou reálný obraz skutečnosti, ale spíše svoji představu. Vidíme zkrátka to, co vidět chceme. Alespoň v jejím počátku.
Přátelství a láska. Dvě strany jedné a té samé mince. Avers a revers té mince se však od sebe výrazně liší.
Když jsem kdysi dávno poznal jednu mladičkou plzeňskou dívenku, přestal jsem v těch chvílích myslet rozumně a reálně. Neviděl jsem její ještě skoro dětský věk, neuvědomoval jsem si vznikající problémy ve škole, ani nastávající problémy finanční. Ty emoce byly velmi silné. Tady bych trochu poopravil úvodní citát. Láska nepáchá jen bolesti, ale přináší do života hlavně pocit jeho naplnění a štěstí. Člověk se dostává do stavu, který jen těžko dokáže v tomto mladém věku sám usměrnit a pragmaticky korigovat. Emoce ho zcela ovládnou. O to horší pak nastane situace, když tento vztah nečekaně skončí. Takový rozchod bere člověku na čas jeho duši i víru v život. A životní jistoty se ztrácejí najednou kdesi v nenávratnu.
Velmi těžce jsem tehdy nesl náhlý a zcela nečekaný rozchod s tím šestnáctiletým snem. Nebyla v tom jen duševní závislost. Bylo to vše, co k takovému vztahu patří, včetně závislosti fyzické, erotické. Nikdy jsem ale toho vztahu nelitoval.
V takové chvíli člověk právě pozná přátele, na které pro samou lásku zapomíná. Zcela pragmaticky a hlavně empaticky uvažující přítel Vláďa vycítil tehdy moje duševní zmatky a při našich občasných sedánkách v plzeňské Vídeňce u piva jsem se pomalu vrátil zpět do reálného života. A uvědomil si přitom, že přátelství může být i něco více než láska. Dnes, po padesáti osmi letech od našeho prvního setkání, vzpomínáme na tyto chvíle trochu s úsměvem a trochu i s nostalgií dávno minulého.
Když jsme spolu před nedávným časem procházeli nádhernými alpskými údolími, mnoho jsme toho ani nenamluvili. Těšili jsme se nádhernými vyhlídkami, popíjeli Weissbier a já jsem si přitom kupodivu vzpomněl i na tu plzeňskou dívčinu, která mi tehdy při každém rande říkala:
„Povídej mi něco!“
Když jsem s Vláďou, tak jsem rád, že nemusím pořád něco povídat. Přátelé přece mohou spolu komunikovat i beze slov. Zvlášť, když se znají padesát osm let.
