Mojí největší radostí byl v poslední době seriál Zdivočelá země. Znovu jsem si uvědomil, jak neuvěřitelné a nepochopitelné byly osudy mnoha lidí generace, která prožila válku, následující padesátá léta a období normalizace. Před mnohými lidmi vyššího věku od té doby smekám.
Díky autorovi Zdivočelé země Jiřímu Stránskému jsem se setkal v reálu s některými, o kterých píše. Čekal jsem, že budou třeba zapšklí, pomstychtiví, zlomení, ale oni nejsou, alespoň většinou ne. Je to obdivuhodné. Proti tomu co prožili, jsou naše běžné starosti, které nám připadají velké, vlastně úplně bezvýznamné, někdy až směšné. Chtěl bych si tu zkušenost pamatovat a vzpomenout si na ni vždycky, když se budu zabývat něčím, co za to vlastně nestojí.
Byla to moje životní role a jsem rád, že byla právě v takovém seriálu. Ta role nese poselství a já doufám, že si ji lidé budou pamatovat a že se na seriál časem budou dívat i další generace. Ne kvůli mně, ale kvůli tomu, aby se na tyto lidi nezapomnělo. Naučil jsem se díky Jirkovi Stránskému, že je dobré starším lidem naslouchat. Budu se snažit si to navždy pamatovat.