„Tak co Karibik, Karle,“ řekl jsem, když jsem se s kralupským přítelem uvelebil v příjemném prostředí restaurace na Hostibejku vysoko nad městem.
Gymnaziální spolužák, známý mořeplavec a dobrodruh a hyperaktivní důchodce. To vše se skrývá v jedné osobě člověka rozložité postavy, sedícího naproti mně u piva a vyprávějícího o své poslední cestě.
„Ale dobrý, to víš, Karibik. Horko, teplé moře, krásný holky, zkrátka exotika. Jenomže jachtění je dnes čím dál tím dražší. Jen jsme tahali peníze. Dříve jsme všude zakotvili bez problémů, většinou zdarma. Teď to bylo hrozný. Zakotvíme v marině, přihlášení, celní odbavení, poplatky, a když odjíždíme na vedlejší ostrov, zase platíme. Pořád dokola.“
„Ale snad ti to zážitky za ty tři měsíce vynahradily, ne?“
„No, to určitě. Až na to vedro. Zpočátku bylo docela příjemně. Maximálně přes den 30 stupňů. Ale pak to přišlo. Do třicítky to snesu, ale čtyřicet už bylo na mě moc.“
„To jsi plul přes Atlantik na plachetnici?“ptám se naivně.
„To ne, letěl jsem na Martinik a tam na mě čekal kamarád, který pluje kolem světa. A pak jsme jezdili po ostrovech.“
A Karel vyprávěl a vyprávěl a já poslouchal a tiše mu záviděl. Když jsem ho viděl naposled, slíbili jsme si podarovat vzájemně své knihy. Vyndal jsem tedy z kabely svoje čtyři zatím vydané knihy a ukazuji je Karlovi.
„V těchto třech knihách jsou naše cesty za posledních dvacet let. No a ta čtvrtá, to je taková malá vzpomínka na mládí. Ta tě asi moc zajímat nebude. Ale co tahle?“ a strkám mu pod nos svůj Středomořský kaleidoskop.
„No, to je ono,“ rozzářil se. „Alespoň si počtu.“
Na oplátku mi věnoval svou knihu Z Čech až na oceán.
„Je tam celý můj jachtařský život a taky moje největší plavba do Ameriky na Kolumbovy oslavy.“
Karlovi jsem toto karibské dobrodružství upřímně a nakonec i hlasitě záviděl. Záviděl jsem mu vlastně všechny jeho cesty po světových oceánech a také jeho neobyčejnou fyzickou kondici a vitalitu, se kterou vyrážel každoročně na své dobrodružné jachtařské výpravy. On mi zase záviděl naši cestu Předním východem a jeho historií. A tak jsme si byli vlastně kvit.
Karel na své karibské výpravě
Vyšli jsme ven na terasu. Příjemné podzimní dny už odvály ze stromů většinu listí. Průhledem mezi obnaženými větvemi vidím dole pod kopcem Vltavu. A o kousek dál po proudu se vysoko nad řekou tyčí mohutná budova nelahozevského lobkovického zámku.
Přemýšlím, proč se vlastně do tohoto ošklivého města, které nemá vůbec žádné náměstí, pořád vracím. Ale asi to bude tím, že jsem v Lobečku, přímo proti Hostibejku na druhé straně řeky, poprvé políbil svou malou tanečnici Janu, že dole ve městě je funkcionalistická budova gymnázia, kde jsem po tři léta vítězně bojoval se zarputilým třídním Čáňou a že tady, na místní hřbitov, už pomalu odcházejí i mí kamarádi. Těch důvodů proč by se našlo ale ještě víc. A tak se sem budu určitě ještě nějaký ten čas navracet. A možná to bude proto, že jsem tu býval doma. A možná, že tady doma ještě docela malým kouskem jsem. Nechť mi to mé současné Litoměřice i s několika krásnými náměstími prominou.
Posezení s Karlem a Věrkou v kralupské kavárně.