Úspěšný seriál Vyprávěj končí. Jedna z jeho hlavních postav, babi Běta, je téměř totožná s její představitelkou. Nina Divíšková je ve skutečnosti také tak sarkastická, zábavná a rázná. I jejich život byl podobný, obě to neměly za komunismu lehké, ale nikdy se nevzdaly naděje, že bude lépe.
Byla ta role babi Běty psána přímo pro vás?
Ne. Byla jsem do ní obsazená.
To je zvláštní, působilo to, jako byste hrála sama sebe...
Mám radost, že to tak dopadlo. Dokonce mi psali mladí lidé, že by chtěli takovou babičku. Vyprávěj byl dobře napsaný seriál a ta moje postava se mi obzvláště líbila. Byla senzační. Sarkastická, inteligentní, odvážná. Jsem ráda, že se líbil mladým lidem, že to nebyla jen nostalgie pro starší generaci.
Poznávala jste v tom seriálu věci, které jste měla dříve doma?
No jistě. Příšerné kuchyně, nádobí, limonády, které jsme pili. Ten seriál dělala bezvadná parta lidí, rekvizitáři, maskéři, kameramani, režisér, všichni byli výborní.
Litovala jste, že vaši postavu nechali zemřít už před koncem seriálu?
Ne. Já jen měla podmínku, aby se dožila listopadu 1989. Říkala jsem od začátku, že to by Bětě nemohli udělat, aby se nedožila té radosti. Pak že už může klidně umřít.
Pro vás byl v osobním životě listopad 1989 také tak významný?
No samozřejmě. Byla jsem pořád na Václaváku jako tehdy celý Činoherák. I když mám to období spojené i se smutnými událostmi.
Myslíte nehodu, kvůli které je váš herecký kolega Jan Potměšil dodnes na vozíku a ve stejném autě s ním tehdy jel váš manžel Jan Kačer?
Oni tehdy jezdili po městech na mítinky v těch revolučních dnech. Byli unaveni, řidič těsně před Prahou usnul. Zřítili se ze stráně, Honzu vytáhli kolegové z jiného auta, které jelo za nimi, řidiče taky, ale Honza Potměšil tam byl zaklíněný. Vážím si ho, jak to zvládl, je to silný a skvělý mužský. Přesto, co se mu stalo, na svět nezanevřel a listopad oslavuje stejně jako my.
Vy jste se nikdy netajila tím, že vás minulý komunistický režim hodně štval a dávala jste to najevo i v době, kdy jste si tím dělala hodně nepříjemností. Teď mnozí lidé říkají, že jsou zklamáni tím, jak se žije nyní, že za komunismu byl život jednodušší. Setkáváte se s takovými názory?
Mě to šíleně rozčiluje. Nejvíce to, že někteří lidé se chovají stejně, jako se chovali komunisti. Zase se uplácí, intrikuje, hledá se protekce. Rozdíl je ale v tom, že se o tom může veřejně mluvit a psát, a to je důležité. Jenž lidé rychle zapomínají. A nejvíce nesnáším ty řeči, že je teď krize. Lidé jezdí z obchodů s koši narvanými tak, až jim to z nich padá, ale prý že je krize. To nemůžu ani slyšet.
Jednou jste v rozhovoru vyprávěla, že vás váš otec učil, že je třeba za každých okolností říkat pravdu. Stejná byla i babi Běta ve Vyprávěj. I vy tu zásadu zastáváte?
Ano. A učila jsem to i své dcery. U nás doma se vždy mluvilo o všem. Občas z toho byl trochu problém. Jednou mě volala do školy nějaká soudružka učitelka, protože když měly děti napsat, kdo je největší osobnost v dějinách, dcera uvedla, že Karel IV. Já netušila, co je špatně, ale soudružka učitelka mi to vysvětlila slovy: No vždyť to byl feudál. Víte, já si myslím, že děti si pamatují, jak se k nim rodiče chovali a zda jim nelhali. Můžete jim dávat různé rady, ale nejdůležitější je jít jim příkladem v takových těch běžných životních situacích. Ony si na to vzpomenou a vy pak můžete být klidná, že z nich vyrostli slušní lidé.
