Po půlhodině bloudění mezi hroby jsem objevil čtyři své gymnaziální spolužáky, ale hrob přítele Jiřího nikoli. A tak jsem na každý ten objevený hrob položil jeden karafiát. Jen na ten Jiřího jsem nemohl dát nic. Bylo mně to líto. Když jsem před časem, zcela náhodou, potkal jeho ženu Vlastu, oznamovala mi tu smutnou zprávu takovým nezúčastněným tónem, jako když se dvě ženy domlouvají, co budou dnes vařit k obědu. Nebylo to vůči Jiřímu férové. Usmívala se přitom a i ve své šedesátce vypadala neobyčejně pěkně a přitažlivě, jako v dávných dobách našich kralupských tanečků, kdy jsem se na chvíli ocitl v rozporu mezi dlouholetým přátelstvím s Jiřím a svou náklonností k této blonďaté krásce. Ale už tenkrát jsem si uvědomil, že přátelství znamená přece jen něco víc.
Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlím, kde všude po kraji moji dávní spolužáci asi leží. Jen těch gymnaziálních je už patnáct. Odešli do nenávratna za starým třídním Čáňou, který nám lezl na nervy s rozbory básní, za dějepisářem Kohoutem, který nám každou svou hodinu říkal, že cítí zápach našich zahnívajících mozků, odešli za profesorkou Kohoutovou, která rodičům na třídní schůzce jednou řekla, že se mě bojí, protože se na ni zle koukám.
Trochu déle jsem se zastavil u hrobu spolužáka Honzy P., manžela mé kralupské tanečnice Jany. Honza byl nejmenší ze třídy a v ničem zvlášť nevynikal. Všichni mu proto říkali zdrobněle Honzíku. Vzpomněl jsem si, jak jsem mu měl tehdy za zlé, že mi Janu přebral. Ani nevím, jak se ti dva dali vlastně dohromady. Jany jsem se na to nezeptal. Jen si vzpomínám, že při každém našem gymnaziálním setkání si mi Honzík na soužití s ní stěžoval. Dokonce se mi přiznal i k občasným depresím, které se snažil zahánět alkoholem. Nebyl s ní šťastný. Když jsem si vybavil svůj nedávný rozhovor s Janou, musel jsem mu dát dodatečně za pravdu.
„Promiň, Honzíku,“ řekl jsem polohlasně, když jsem se sklonil k jeho hrobu, abych na jeho mramorovou desku položil jeden karafiát.
„Měl bych ti být vlastně za to vděčný. Třeba jsi mě ušetřil depresí.“
Chodím zvolna po hřbitově a vzpomínám na náš tehdejší profesorský sbor. Jednu věc si na nich musím dodnes cenit nejvíc. Sotva jsme se koncem padesátých let trochu zabydlili v první třídě kralupského Dvořákova gymnázia, němčinář Pícka, zarytý humanista a velice slušný a vzdělaný člověk, nám při své první hodině řekl zhruba toto:
„Jste v prvním ročníku gymnázia. Važte si toho. Pro vás to bude jistě velká změna. Své učitele budete oslovovat paní profesorko, nebo pane profesore. Na této škole se nesoudruhuje.“
On toho řekl ještě daleko víc, ale všechno si už nepamatuji. Jen to, že jsme se na hodiny němčiny pokaždé těšili. A nebylo to ani tak kvůli němčině. Profesora Pícku zkrátka nebylo možné nemít rád. A ten jeho úvodní proslov byl na dobu, ve které zazněl, hodně odvážný.
Patnáctka je smutné číslo. Patnáct hrobů, patnáct lidí, které jsme důvěrně znali a měli, nebo neměli rádi, ale to je už dnes pryč. Všechno to odvál čas. Jenže tady, na kralupském hřbitově, jsem objevil hroby pouze čtyři. Na ty ostatní můžu položit smuteční karafiát jen takto, virtuálně.
„Hledáte někoho, mladíku?“ vyrušila mě z myšlenek najednou stará dáma, která opečovávala jeden hrob poblíž vchodu. Pro jistotu jsem se otočil, abych se posléze ujistil, že toto nezvyklé oslovení patří skutečně mně.
„Jo, hledám, ale bohužel marně,“ a říkám ženě jméno svého přítele. Ta jen zavrtěla hlavou.
„Neznám to jméno.“
„Ale s tím oslovením jste mě dostala. Klidně vám půjčím své brýle, abyste viděla, že patříme bohužel do přibližně stejné věkové kategorie. Mládí je už dávno pryč. Dalo by se to ovšem říci i méně slušně.“ říkám jí ještě a chystám se k odchodu.Ta stará dáma se ale najednou rozesmála smíchem, který mi připomínal špatně startující motorku, a chytla mě za rukáv.
„Klidně jste mohl říci, že je v prdeli. Je to výstižnější. Už ho chodím navštěvovat jen sem, na hřbitov.“
Ve chvíli jsem se dozvěděl, že žije docela sama poblíž hřbitova a že už si celý týden s nikým nemohla pořádně promluvit. A tak jsem to odnesl já. Než jsem, asi po třech čtvrtích hodiny, opouštěl hřbitov, stihli jsme probrat její špatné trávení, artrózu, malé důchody, situaci ve světě, volby, jen otázky sexu ta hovorná žena vynechala. Byl jsem jí za to vděčen. Ještě, že mě nepozvala na kafe. Měl bych dilema, jestli její pozvání přijmout, nebo raději rychle prchnout zpět k autu.
FOTO: archiv Jana Zelenky