2.11. 1995 jsme po krátkém letu z Christchurch na jižním ostrově Nového Zélandu přistáli na letišti v Sydney. Cestou jsme přeletěli novozélandské Alpy, kde jsme s posvátnou úctou pozorovali jejich nejvyšší masív se zasněženými štíty Mount Cook a Mount Tasman. Na moři se počasí vyjasnilo a při zpětném pohledu jsme opět pochopili, proč Maorové dali Novému Zélandu jméno Země dlouhého bílého oblaku – nad vzdalujícím se jižním ostrovem se kupily bílé mraky.
Sydney je velkoměsto roztažené na obrovské ploše. Životní prostor Australanům rozhodně nechybí. Předměstí Sydney nám připomínala Londýn. Po opuštění předměstí a krátké cestě přes lesy, kde neroste skoro nic jiného než eukalypty, jsme se ubytovali ve městě Richmond. První den jsme s určitou nostalgií vzpomínali na Nový Zéland. Austrálie je svojí rozlohou a neměnnou krajinou trochu stísňující. Je to země, kde je třeba mezi zajímavými místy létat, dlouhé trasy absolvované autem se mohou zdát nudné. Tento náš pobyt v Austrálii bude velmi krátký, ale vrátíme se sem ještě třikrát, neboť pochopíme, že i tato země nabízí nádherné věci k vidění, i když jsou mnohem dále od sebe než na Novém Zélandu. O naší poslední cestě do severní oblasti Austrálie v roce 2019 jsem napsala samostatný článek.
Na rozdíl od Nového Zélandu je v Austrálii přítomná všelijaká havěť, která může znepříjemnit život. Je sice málo pravděpodobné, že se s ní běžný turista setká, ale zcela jistě na mnoha místech uvidí tabule varující před nebezpečnými živočichy. Mezi nejnebezpečnější z nich patří “ohnivá” medúza, která je nejjedovatějším tvorem na naší planetě. Její jed napadá srdce, nervový systém a pokožku. Varování před nimi jsme viděli v severní Austrálii. Je průhledná a světle modrá, takže je ve vodě velmi špatně vidět. Během několika minut může dojít k zástavě srdce a smrti. Pouze v Austrálii žije nejjedovatější had na světě - taipan. Naštěstí se vyskytuje v neobydlených oblastech daleko v poušti a je velmi plachý. Jeho jediné uštknutí může teoreticky usmrtit až 100 lidí či několik set tisíc myší. Až do našeho pobytu v Austrálii jsem nevěděla, že existují mořští krokodýli. Faktem je, že se jedná o téměř vymřelý druh – nikoliv ale v Austrálii, kde je třeba brát varování před těmito až 7 metrů dlouhými plazy vážně. S varováními před nimi jsme se setkali na plážích v australském státě Queensland. Dalším velmi jedovatým mořským živočichem je chobotnice kroužkovaná (blue-ring octopus). V akváriu vypadá nádherně, ale její žahadla jsou velmi jedovatá. Ještě horší je odranec pravý (stonefish), který se nevyskytuje pouze v Austrálii, ale poměrně běžně i v Rudém moři, tedy na pobřeží turistického Egypta. Je to lehce přehlédnutelná dravá ryba. Vypadá jako hrbolatý kámen a při číhání na kořist se ani nehne. Nebezpečí odrance pro člověka spočívá v tom, že má na hřbetě řadu ostnů s váčky plnými smrtelně jedovaté tekutiny. Kdo na něj omylem šlápne, nemá velkou šanci na přežití. Jak se šlápnutí na jedovaté ostny vyvarovat? Lézt do vody šouravým krokem bez zvedání nohou. Můj manžel na tuto rybu téměř šlápl na ostrově Rarotonga, zachránil ho pohotový Kanaďan ze sousedního bungalowu. V Austrálii nechybí ani jedovatí pavouci (například “australská černá vdova”). Jsou to malí pavouci (1 cm), ale v botě ho můžete najít i v Sydney. Dokáží přežít i několik hodin ve vodě ve vzduchové bublině kolem svého těla, takže mohou být živí i v bazénech. Legendárním postrachem na australských plážích je velký bílý žralok, ale tento mýtus je živen hlavně hororovými filmy z Hollywoodu. Ačkoliv si žralok skutečně může splést surfaře s želvou nebo tuleněm, ročně se stane na celém světě obětí žraloků v průměru pouze 5 lidí.
Večerní procházka na hlavní třídě v Richmondu nám připomíná filmy z australského vnitrozemí, kterému “Aussies” (slangový výraz pro Australany) říkají “outback”. Skutečný “outback” je však dále ve vnitrozemí ve středu australského kontinentu – je to rozsáhlá vysušená a téměř neobydlená oblast. V létě je tam strašné vedro a ztratit se tam určitě není dobrý nápad. Noc v Richmondu nebyla moc příjemná, protože tam má základnu australské letectvo a jeho letadla startují za hrozného lomozu i v noci. Míříme na město Katoomba, ale ještě před ním uhneme po silnici Drive 5 do malebné krajiny Modrých hor. Jejich název není náhodný, protože jsou porostlé eukalyptovými lesy, které jsou při pohledu z dálky skutečně namodralé. Zastavujeme na několika místech, odkud je výhled do velké dálky. Lesnatá krajina je zpestřená skalnatými útvary, které jsou nápadně podobné našemu Českému ráji. V lese poletují barevní a hluční papoušci. Ještě více se ale ozývají místní “cikády”, které jinak tichou procházku místy promění v “decibelový” zážitek. Na jedné z vyhlídek lze vyjet ještě výše visutou lanovkou (Skyway). Pokračujeme směrem na Zigzag Railway u města Lighgow. Některé dny si tam lze udělat projížďku vláčkem s parní lokomotivou. Do Sydney se vracíme přes severní hřebeny Modrých hor. Je to dlouhý a dost nudný úsek, kde jsou nejprve nekonečné eukalyptové lesy a potom trochu veselejší ovocnářská a nakonec dobytkářská oblast. Obědváme v místním “café” s výhledem na národní park Blue Mountains a vzdálené pobřeží, včetně města Sydney. U blízkého informačního střediska jsme pozorovali domorodého Austrálce, který si vydělával na živobytí troubením na tradiční primitivní hudební nástroj a doprovodným tancem.
Přenocovali jsme v motelu ve městě Maitland, jehož majitelem byl potomek českých emigrantů, který dokonce ještě trochu mluvil česky a měl velkou radost, že ho navštívili krajané. Cestou do města Newcastle jsme viděli v buši našeho prvního divokého klokana, přičemž jsme netušili, že v Austrálii je to více než běžná podívaná. Projíždíme dalšími národními parky – všechny jsou si podobné a roste tam stejná suchomilná vegetace čili hlavně eukalypty. Nakonec se objevuje město Newcastle, jehož severní část je plná průmyslových podniků (těžba uhlí, železárny, přístav) a působí dost ponurým dojmem. Jižní část města je však překvapivě odlišná. Jsou zde hezké domky a dlouhá písečná pláž s oranžově zbarveným pískem a se spoustou surfařů. Pokračujeme podél pobřeží na jih směrem do Sydney. Zajíždíme k majáku, odkud se naskýtá krásný výhled. Na severu se táhnou písečné pláže, zatímco na jihu vidíme členité skalnaté pobřeží.
Australskou “specialitou” je ohromné množství much a jiného obtížného hmyzu. Údajně s tím souvisí i australský pozdrav – máchnutí rukou před obličejem. Další zastávkou je informační středisko v The Entrance. Je zde stejná pláž jako v Newcastlu. Pozorujeme velké hejno pelikánů. Pokračujeme k hotelu Holiday Inn, kde se nachází asi nejhezčí pláž na tomto pobřeží. Další cesta vede národním parkem asi 27 kilometrů lesnatou a skalnatou krajinou opět připomínající Český ráj. Na této silnici s krásnou přírodou se zastavujeme na občerstvení v typické australské hospůdce, kde se příjemně najíme a napojíme.
Po návratu do Sydney se jdeme projít na Circular Quay, kde obdivujeme známou budovu opery (Opera House), most Harbour Bridge, přes který jsme přijeli, přístav a tradiční čtvrť The Rocks, což je nejstarší část Sydney. Nasedáme na výletní loď Cook Cruises, která s námi hodinu a půl proplouvá po zátokách Sydney. Vidíme východní předměstí s nádhernými vilami a námořní muzeum s krásnou “pirátskou” lodí. Po návratu do přístavu se procházíme čtvrtí The Rocks, kde nás zaujmou tradiční “café” a “pubs” s hezkými fasádami, které se pyšní letopočty založení. Rok 1834 je zde považován za hlubokou historii. Atmosféru této čtvrti ale hlavně vytváří živá hudba – každá hospůdka má svoji vlastní kapelu hrající rockovou hudbu. Náš krátký pobyt v Novém jižním Walesu končíme večeří v turecké restauraci, která kupodivu servíruje pouze italská jídla.
Naše cesta Tichomořím bude pokračovat na souostroví Fidži. Předtím se ale ještě na jeden den zastavíme na poloostrově Coromandel na severním ostrově Nového Zélandu (viz můj přechozí článek o Novém Zélandu).
