FEJETON: Jak jsem se (skoro) zbláznil
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Jak jsem se (skoro) zbláznil

30. 5. 2021

Epidemie ztrácí statistické svaly a přichází čas, kdy si začneme léčit setkávací absťák. Chce se zvolat „Sláva, už bylo na čase“ (teda abych to nezakřiknul, tfuj, tfuj, tfuj).

Zaemailovaly mi bývalé spolužačky ­ Evka z devítiletky a Jarča z gymplu, a taky mi zavolala Vilma, spolužačka z vejšky. Ve všech třech případech šlo o avízo, že jakmile to půjde, bude svolán sraz třídy (pardón, na vejšce kruhu) a ony teď prej jen operativně ověřujou, jestli ještě žiju a jestli se teda dostavím. Všem jsem to slíbil a opentlil to inteligentním zavtipkováním „kterak to my čupr dědkové a báby parádně roztočíme, ha, ha, ha!“ (Mimochodem, všimli jste si, že tyhle sleziny vždycky organizujou holky, většinou takový ty, co jsme je považovali za šprtky? Zaplaťpánbů za ně, bez nich by byl utrum.)

Hurá, na obzoru jsou tři skvělý mejdany, no jo, ale co když – náhoda je přece blbec – budou všechny svolány na stejnej den. Na kterej v tom případě pojedu? Možná stahuju kalhoty daleko před brodem, nicméně tahle otázka je zaseta a z hlavy už ji nevypudím.

V mozku se mi horečně rozpoutává výběrové řízení neboli tendr. Obálková metoda, přičemž ve třech virtuálních obálkách jsou jednak zkušenosti ze srazů minulých, jednak očekávání od těch chystaných. Rychle ale zjišťuju, že tohle k ničemu nevede, všechny dosavadní srazy, ať ze základky nebo ze střední či z vejšky byly príma, všechny kluky a holky jsem potkal a potkám rád (protože žabomyší spory a animozity přece dávno smazal čas), na všech jsme dobře pokecali, povytahovali se, ponadávali na poměry, pomluvili nepřítomné, popili a dosyta se nachechtali. Totéž očekávám i nyní, vítěze tedy nelze určit, potřebuju jiné rozhodovací kritérium. Jenže, do prčic, jaké!

V nějaké publikaci typu „manažerem snadno a rychle“ jsem četl, že pokud řešitel „A“ na zadaný úkol evidentně nestačí, je vhodné pověřit řešitele „Z“, tedy jeho úplný protiklad. Proto odebírám řešení mozku a pověřuju srdce. Nové kritérium zní: „Kterou ze svých školních lásek bych chtěl zase vidět?“ Počítají se ovšem jen ty vážné, o kterých jsem tenkrát bezpečně věděl, že jsou životní, osudové, navždy. Takže na základce to byly hlavně Blanka, Karla, Zdenka a Alena (plus nějaké další), na gymplu Jana, dvě Zuzany a Milča (plus nějaké další), na vejšce božská Marie, Bohunka, Jindřiška a Helena (plus nějaké další). Zase nemám vítěze, všechny ty dámy byly skvělé, zářivé, jedinečné.

Takže mám OCD neboli obsessive-compulsive disorder neboli obsedantně-kompulzivní poruchu neboli chorobně utkvělou, úzkostnou, nekontrolovatelnou představu, ovládající mysl. V hlavě mi duní: „Ty šprtky to určitě svolaj na stejnej den a já nikam nepojedu, protože se nedokážu rozhodnout kam!“ Cítím, že se měním v uzlíček nervů, že se brzy totálně zblázním a začnu se nekoordinovaně šourat po svém vychladlém nehostinném pelechu a vyrážet neartikulované skřeky. Do ksichtu mi naskočí neurotické tiky, začnu se rozhlížet po skobě, na kterou přidělám oprátku. „Sbohem kamarádi, sbohem Blanko, Aleno, obě Zuzany, božská Marie, Jindřiško (plus mnohé další), účet za tuto tragédii předložte šprtkám!“

Ó Adonai, z nejhoršího marasmu mě naštěstí dostává vyšší moc v podobě kámoše Jožky, kterej si osobně přišel pro knížku, kterou jsem mu už rok a půl jaksi opomněl vrátit. „Tak si to, tyvole, vylosuj, né,“ prohlašuje, když vyslechl mé ponuré blues psychicky zlomené trosky. „To nejde, tyvole,“ odpovídám, „nemám sílu respektovat vlastní los, má vůle je navždy ztracena, nelze mi činiti žádná ani náhodná rozhodnutí. Pochop to přece!“

Přemejšlí, pak roztíná gordický uzel: „Hele, tyvole, vem tři papírky, napiš na ně „základka“ „gympl“ „vejška“, každej zalep do obálky, já si je odnesu, a kdyby šprtky nahlásily souběh, zavoláš mi a já nechám andílka vylosovat, kam pojedeš.“ Pro vysvětlení: andílek je jeho pětiletá vnučka Terezka, kterou všichni milujeme.

Jóóó, tohle beru, cítím, jak se mi do duše vrací rovnováha. Teď už je všechno v rukou šprtek a andílka. Na oslavu otvírám Cabernet Sauvignon, můj pelech už není tak nehostinný, za oknem svítí sluníčko. Myslím, že nějakej čas se ještě nezblázním.

 

 

 

 

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA