Sedmdesátiletá Zuzana jezdívá často dceři hlídat vnoučata. Rodina žije v novostavbě v satelitním městečku za Prahou. „Obchod tam není, oni nakupují do zásoby v supermarketu. Jednou jsem začala péct a pozdě mi došlo, že mi chybí vejce. Tak jsem vzala vnoučata a zašla k nejbližšímu domu poprosit o půjčení. Paní seděla na zahradě. Slušně jsem se představila, vše vysvětlila. Dívala se na mě jak na mimozemšťana. Pak otráveně odešla pro vejce a dala mi ho. Bylo mi hned jasné, že jsem udělala něco naprosto nevhodného,“ vypráví.
Když to řekla dceři a zeťovi, ti ji odpověděli, že nemá dělat ostudu. Že něco takového se nedělá. „No u nás v domě bývalo běžné, že si ženské něco půjčily, pomohly. Já původně navrhla, že bych té paní donesla kousek koláče, který z jejího vejce vznikl, ale zeť mi to zakázal. Prý je to trapné a nic takového se mezi sousedy nedělá,“ říká Zuzana.
Také osmašedesátiletá Dana vzpomíná na dobré sousedské vztahy v jednom ostravském paneláku. „Dostali jsme tam byty z podniku, všichni jsme byli mladí, měli jsme malé děti. My ženské jsme si jeho vzájemně pohlídaly, všechny jsme se skamarádily. Tak jistě, byly tam drbny a došlo i maléru, kdy vyšlo najevo, že soused zachází k sousedce z nižšího patra vždy, když její manžel není doma, což vysvětloval drobnou domácí výpomocí. Ale celkově jsme byli taková rodina. Dcera žije v paneláku taky, ale prakticky nikoho tam nezná. Partaje se často mění, lidé se mnohdy maximálně pozdraví ve výtahu. Myslím, že sousedské vztahy se hodně změnily,“ tvrdí.
„Institut zvaný sousedství se v průběhu let opravdu změnil. Dříve bylo běžné přivítat nové sousedy krátkou neohlášenou návštěvou a přinést něco dobrého, nabídnou pomoc při nošení věcí, případně alespoň odjet se zaparkovaným autem, aby se stěhovací vůz lépe vešel k chodníku,“ uvedl Daniel Šmíd, lektor etikety, který se mimo jiné lidem radí, jak se správně chovat v pozici souseda. Shrnuje to slovy: „Dobrým sousedem se musí umět.“
Je to pravda, dobrý soused je k nezaplacení, jenže obvykle na to přijdou lidé až tehdy, když se v jejich blízkosti ocitne soused protivný. Podobnou zkušenost mají manželé, kteří si do penze pořídili chatu v Beskydech. „Jak my si malovali idylický chatařský život. Opak je pravdou. Soused si postavil gril těsně u našeho plotu, takže každý večer cítíme smrad a hluk. Pořád tam má nějakou partičku. Soused z druhé strany nám ořezal větve, které k němu zasahovaly a všechny nám je naházel na zahradu, takže mi polámal kytky. Aniž by řekl, že se k tomu chystá, vždyť my bychom s ním přitom spolupracovali nebo to uřízli sami,“ vypráví chatař Václav. Tvrdí, že si představoval, že obyvatelé chatařské osady budou příjemnější. „Jsou mladší než my, vůbec se s námi nebaví. Jsou tu divné vztahy,“ říká. Z dětství si pamatuje, že si jeho táta se sousedem běžně půjčoval nářadí a různé věci. „Dokonce si pochvalovali, že si něco koupili společně a nemuseli utrácet oba, mám pocit, že to byla sekačka na trávu. Tehdy se také věci obtížněji sháněly. Nyní si vůbec nedovedu představit, že bych se odvážil sousedy o nějakou výpomoc požádat,“ vypráví.
Samozřejmě, že lidé mají i opačnou zkušenost. Existují společenství sousedů, která zakládají u domů společné komunitní zahrady, scházejí se na nich, společně tam pěstují bylinky, zeleninu. Jsou mámy, které si vzájemně hlídají děti, střídají se v jejich hromadných odvozech do školy.
„My se se sousedy nijak nedružíme, jen se zdravíme. Ovšem, když jsem jednou měla zlomenou nohu, nestačila jsem se divit, jak pěkně se zachovali. Taková mladá holka, na kterou jsem vždy dívala s despektem, protože jí z nosu trčí drátek, se hned přišla nabídnout, že mi bude nakupovat. Byla úžasná. Další soused, kterého jsem ani neznala, zaklepal a řekl, že kdybych cokoli potřebovala, mám říct. Uvědomila jsem si, že mám skvělé sousedy, ač je vlastně neznám, protože jsou tu poměrně noví,“ říká jednaosmdesátiletá Anna, která žije sama v činžovním domě v centru Prahy.
Každý si pod pojmem dobré sousedské vztahy představuje něco jiného. Někdo družební akce, při kterých se každý každému svěří se vším, někdo naopak výhradně korektní pozdravení při náhodném setkání a vzájemné nevyrušování se. O tom, že sousedské vztahy jsou velké téma svědčí fakt, že se na internetu dají najít stovky rad, jak se správně k sousedům chovat, jak být ideálním sousedem, co dělat, co nedělat, kde a jak se proti případným nesnesitelným sousedům bránit.
„Pokud by existovalo jen jedno pravidlo, bylo by to právě toto zlaté pravidlo, které je ovšem platné ve všech vztazích, ty sousedské nevyjímaje,“ říká Daniel Šmíd a pokračuje: „Vaši sousedé jsou lidé, které pravděpodobně vidíte každý den, případně velmi často a mohou vám být mnohdy blíže než členové vašeho nejbližšího příbuzenstva. Dělejte vše pro to, abyste se setkání s vašimi sousedy nemuseli vyhýbat, dělat, že tam nejste a klopit zrak do země či mobilu.“
Tak nezbývá, než si toto pravidlo pamatovat, snažit se podle ní chovat a doufat, že ho znají i lidé žijící v sousedství.
