Stěžovat si či nadávat na tchyně je běžné. Takže vzniká dojem, že za většinou neshod v mezigeneračních vztazích v rodinách stojí ženy. Snachy si stěžují na tchyně, tchyně na snachy, a tak to vypadá, že synové, zeťové a tchánové moudře mlčí a každý případný problém řeší bodrým poplácáním po ramenou a společným posezením u pivka. Jenže tak to není.
Jednapadesátiletá Monika se nedávno rozvedla po dvacetiletém manželství. Když se jí někdo zeptá na důvod, tvrdí, že jím byl jednoznačně tchán.
„Když se s tchyní rozvedli, začal být divný. Tchyně se odstěhovala ke své sestře, on zůstal sám v domku. Postupně z něho vytvořil skládku. Na zahradě vršil odpad, nedbal o sebe, stal se z něho podivín. Když jsem mu chtěla uklidit, řval po mě, že se mám starat sama o sebe. Když jsem ho pozvala na oběd, řekl,že vařím hnusně. Manžel ho neustále omlouval, že to má těžké, ale v poslední době jsme se kvůli něj stále hádali. Pak přišel s tím, že se k němu máme přestěhovat. Manžel o tom začal uvažovat, líbilo se mu, že bychom prodali byt a bydleli v baráčku. Jenže mě ta představa děsila. Hádali jsme se kvůli tomu s mužem čím dál víc. Odmítal uznat, že soužití s tchánem nebude dělat dobrotu. Jeli jsme tam na víkend a tchán do mě pořád rýpal. Krajíc chleba byl příliš tenký, salám nakrájený příliš na hrubo, polévka moc slaná, maso málo slané. Co jsem udělala, kritizoval. Manžel mlčel, pak ho pořád omlouval,“ vypráví.
Když se její manžel rozhodl opravdu ke svému tátovi přestěhovat, odmítla a raději přistoupila k rozvodu, majetkovému vypořádání a pořídila si malou garsonku. „Sice jsem pro mnohé mrcha, která se odmítla starat o tchána nebo v lepším případě husa, která odmítla možnost žít v rodinném domku, ale já toho protivného chlapa prostě nesnášela a on nesnášel mě,“ uzavírá.
Podobnou zkušenost má čtyřicetiletý Libor, jehož tchán mu nikdy neodpustil, že si vzal jeho dceru. Libor pro něj totiž takzvaně nebyl dost dobrý. „Tchán je lékař, já obyčejný automechanik. Od začátku jsem byl pro něj nula a manželce vztah rozmlouval. Když žena otěhotněla, řekl, že jsem ji zbouchnul, abych se mohl přiženit do dobré rodiny. Žena mě přesvědčovala, že ho to přejde, ale nepřešlo. Na naši svatbě mě dost ponížil před všemi, protože znovu opakoval, že si mám vážit toho, že jsem se dostal do dobré rodiny. Řekl jsem, že já také pocházím z dobré rodiny, že nevím, co je na něm lepšího než na mém tátovi. Táta celý život poctivě pracoval, není o nic horší než pan doktor. Od té doby bylo zle a zle je pořád. Jsme s manželkou spolu téměř patnáct let, ale on neustále prudí. Nedávno řekl, že se určitě těším, až natáhne brka, protože se chystám obsadit jeho barák, když jsem se na vlastní nezmohl. Mlčím jen kvůli ženě, protože vím, že ji to trápí. Paradoxně s tchyní vycházím dobře. Ale i ona mlčí a nechá ho, aby mě ponižoval, protože všichni chceme, ať je v rodině klid, ať děcka necítí napětí,“ vysvětluje.
Mezigenerační vztahy v rodinách jsou velmi často složité a právě vztah k partnerům dospělých dětí je často největší oříšek. Otcové mají pocit, že zeťové nejsou pro jejich dcery dost dobří, někteří na ně žárlí a podobně. Někteří otcové zase dávají najevo snachám, že nejsou ideální hospodyňky, manželky, matky. Vlastně jde o stejně složité situace, jaké dovedou vyvolat tchyně, jen se tak nějak všeobecně vžilo mínění, že tchánové jsou mlčící moudří muži nebo bodří veselí chlapíci, se kterými není problém vyjít.
„Nejhorší je, když se v rodinách o problémech nemluví, když se bagatelizují. Je to jako když přivezete na zahradu kontejner jedu, on z něj pomalinku uniká a zahrada vadne,“ říká psycholog Pavel Rataj s tím, že právě vztahy s rodiči našich partnerů jsou velmi křehká a komplikovaná záležitost.
„Velmi často je příčinou problémů fakt, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a to přetrvává i v době, kdy jsou děti dospělé a mají partnera. Takže to s kritikou snach či zeťů nemusejí myslet špatně, jen moc takzvaně tlačí na pilu. Řešením je pokusit se do nich vcítit, snažit se pochopit, proč se tak chovají,“ říká psycholožka Katarína Bradáčová.
Častým problémem je i skutečnost, že muži, kteří se dostali do pozice tchánů, pocházejí z generace, která nepovažovala za běžné své pocity a vztahy rozebírat, svěřovat se, zabývat se sama sebou. Často jde o muže vychované rodiči tak, že jsou přesvědčeni, že muž má mlčet, nesvěřovat se s problémy a mít v rodině hlavní roli. Občas jim připadá, že dnešní mladí muži ztrácejí své takzvaně chlapské pozice, že je jejich manželky řídí a z toho vzniká občas averze ke snachám.
Tady je pohled dvaašedesátiletého Mirka, který se dostal do pozice tchána. „Syn přijde domů z práce, snacha mu strčí už ve dveřích do rukou děcko a řekne, aby si ho taky užil, že ona toho má za celý den dost. Pak jde cvičit nebo s kamarádkami na víno. Syn sice taky chodí dvakrát týdně večer sportovat, ale na druhou stranu je celé dny v práci a rodinu živí. Ale o všem rozhoduje ona. Ona řekne, že se jede k moři, tak jedou, i když pak ze syna vylezlo, že si na to vzal půjčku. No mě z toho málem šlak trefil. Snacha je náročná, pořád mu organizuje život, ale jakmile jsem jednou na toto téma něco řekl, bylo zle. Syn řekl, že jeho ženu nemám kritizovat. Ale vztahy už jsou narušené. Ona ví, že ji považuju za náročnou potvůrku, takže si ode mě drží odstup. Odcizujeme se a já se dostávám do pozice protivného dědka, za kterým není důvod jezdit,“ vypráví.
Být dobrou tchyní či tchánem je jedna z nejnáročnějších rolí, se kterými se člověk v životě potká. Někteří lidé mají štěstí, že jim okolnosti tu roli usnadnily, jiní se naopak dostanou do pozice, kdy se v té roli nedá vydržet. Ale rozhodně neplatí klišé, že ženy se s touto rolí vypořádávají hůře než muži. Být dobrých tchánem je taky zatraceně těžké, když má muž pocit, že nemá dobrou snachu či dobrého zetě.
