Nevadilo mi, že je zahrada obehnaná plotem a tudíž nepřístupná. Zvykla jsem si ji sledovat zeshora z okna naší obyvatelné kuchyně. Celou zahradu jsem měla jako na dlani. Bylo to pro mě jakési pohlazení přírodou i v situaci, kdy jsem musela být zavřená mezi čtyřmi stěnami.
Na tento tichý a dobře ukrytý kousek pozemku měl však stále někdo spadeno. Společně s ostatními obyvateli našeho domu se nám sice podařilo zabránit výstavbě dvou velkých bytových domů, ale přesto nakonec v zahradě vyrostl alespoň velký rodinný dům. Naštěstí větší část zahrady i s původním starým domem zatím zůstala zachována.
V rodinném dvojdomku bydlí starší rodiče a dcera s manželem a malým dítětem. Neznám je ani jménem a vídám je dost málo. Ovšem s výjimkou staršího muže, který u nás doma obdržel předzdívku “neklidný dědek”. Na rozdíl od zbytku rodiny se neustále pohybuje venku kolem domu, na sobě montérky a stále něco kutí. Jeho činnost mi občas připomíná Tomáše Srovnaného z jedné televizní reklamy. Keře seříznuté do jedné roviny, květiny na záhonech jsou v přesně zarovnaných řádcích, sloupky dělícího plotu pěkné v zákrytu. Bramborové políčko má také řádky jako když střelí. Část stromů a keřů ve staré zahradě byla časem nemilosrdně zlikvidována, zůstalo jen pár vyvolených stromů po obvodu pozemku. Jedním z nich je i třešeň, která každoročně nádherně kvete a mívá i spoustu ovoce v letech, kdy je třešní neúroda. V období sklizně každoročně trnu, neboť neklidný dědek šplhá přesně před mým oknem po dlouhém aluminiovém žebříku do koruny stromu. Loni se ukázalo, že moje starost je docela oprávněná, viděla jsem ho padat za žebříku s košíkem třešní v ruce. Zatímco já jsem hrůzou ztratila řeč a nebyla schopná slova, on se za chvíli postavil na nohy a nejvíc starostí měl se sbíráním rozsypaných třešní.
Ale jeho největší vášní je sekání trávy. Ve starém domě si patrně zřídil garáž i dílnu pro svých sekaček a dalších zahradních strojů. Nestačí mu totiž jen jedna, sekaček má hned několik. Od jednoduché strunové, přes klasickou motorovou až po malý sekací traktůrek. Ten je v poslední době jeho nejoblíbenější. Od opatrných prvních pokusů, kdy používal traktůrek jen na centrální ploše zahrady, se vypracoval k bravurní jízdě mezi stromy. Trávník je při této vytrvalé péči nádherný, ale má to i svou stinnou stránku. Traktůrek řve jako poraněný lev. A tak obyvatelé našeho domu postupně během sekání zavírají a utěsňují okna, aby se nepříjemného hluku aspoň trochu zbavili.
A já jako pozorovatel hemžení pod našimi okny srovnávám toho neklidného dědka s tím klidným, kterého mám doma. Ten můj si vydrží celé dny číst. Někdy i beze slova. Prý už slov není třeba, za ta léta jsme si všechno stihli říct. Jen občas vybočí ze zaběhnutého stereotypu a pak většinou následuje nějaký malér. Nedávno jsem dostala nápad, že si koupím elektrickou koloběžku. Vypadala nádherně, ale pochopila jsem, že mi to bude chvíli trvat, než se ji naučím bezpečně ovládat. Nikdy se do ničeho nehrnu bezhlavě. Zato můj muž s rukou na řídítkách jakoby procitl ze sna. Koloběžku mi bravurně předvedl a rozhodl se hned si na ní vyrazit na delší projíždku. I přes mé varování, že by neměl jezdit bez helmy. Po dvou hodinách přivrávoral domů s obrovskou boulí na hlavě, nateklým okem a odřenýma nohama a rukama. O rozbité koloběžce v garáži ani nemluvě. Následující hodiny strávil v nemocnici na nejrůznějších vyšetřeních. Nejhorší podezření se naštěstí nepotvrdila. Vrátili ho do mé domácí péče.
Pečovala jsem o něj trpělivě. Okolí oka už nemá oteklé, začal na něj zase vidět. Může si zase celé dny číst. A já mám dost času přemýšlet. Nad sebou a nad svými blbými nápady. I nad tím, jestli je lepší klidný či neklidný dědek.
