Štěstím v mém dětství bylo i to, že jsme žili všichni na vesnici ve vzájemné pohodě, nebyly mezi námi žádné vysoké ploty, ale spíš neustále otevřené dveře pro návštěvy. Hráli jsme si všichni společně s dětmi sousedů a i naši rodiče si vzájemně sousedsky vypomáhali. A tak jsme žili dlouho i s našimi dětmi a prvními vnoučátky po přestěhování do Boskovic - branka zahrady byla neustále otevřená pro všechny ostatní děti sousedů - tak jako naše děti mohly jít k nim - než se za našimi domy postavily vysoké domy.
Mezinárodní den rodiny se u nás slaví 15. května od roku 2006 - rodina je základem celé společnosti a velice důležitým prvkem pro výchovu budoucích generací...
V roce 1972 jsem si do svého deníku napsala definici rodiny, jak byla podána v jednom časopise:
"Rodina je základní útvar pospolitého života alespoň dvou lidí - muže a ženy, kteří řádnou smlouvou učinili dohodu o vzájemné lásce a věrnosti vůči sobě navzájem. Vznešenost tohoto svazku spočívá v samé přirozenosti člověka. Jeden člověk sám není plným člověkem, má vlastně jen polovinu srdce a tu druhou každý svým způsobem hledá. Hledáme si člověka, který bude doplněním našeho já a spolu s ním jsme pak schopni předat život někomu dalšímu - dítěti.
Rodinná pohoda a upřímná láska se snáší nad kolébkou jako kouzlo. Co křivd se děje nevinným dětem, když rodiče ztratili lásku a propadli každý svému sobectví. Kvalita života celého národa tkví ve spořádaných rodinách. Všichni otcové a matky by si měli uvědomit, že oni přelévají do srdcí svých dětí lásku nebo sobectví. Čili zdatnost a rozvoj národa je v jejich rukou.
Ano, v našich rukou jsou děti, z kterých jednou chceme mít dospělé lidí, kteří budou ještě dokonalejší než jsme byli my. A proto se snažme žít tak, aby nám mohlo dítě každý večer, když je ukládáme ke spánku, říct - dnes to bylo u nás krásné "
Já sama vím moc dobře z vlastní zkušenosti co je to život - jaké přináší nepředvídané okamžiky, zmatky, problémy. Vím i to, že žádný vztah dvou lidí není často úplně ideální, ačkoliv se o to právě třeba oba co nejvíce snaží. Ale přesto si myslím, že i přes některé problémy menší nebo větší jsou to právě děti, které manžele spojují. A že je v jejich největším zájmu aby vytvořili prostředí, v kterém by se dětem dobře žilo.
Když se podaří problémy alespoň trochu vyřešit - snad i se ztrátou vlastních priorit, tak děti mohou mít i vzory pro svůj budoucí život. A ten snad bude určovat, že i ony se zase jednou pokusí ve svých manželstvích řádně vychovávat svoje děti - to je přece koloběh života...
Měla jsem možnost navštívit některé Dětské domovy a viděla tam - ale i jinde osamocené děti, pro které byl velmi těžký nedostatek citového života, kterým často velmi trpěly. Společně s manželem jsme během našeho manželství vychovali tři děti, narodila se nám vnoučátka - bohužel už jsem 19tý rok vdovou. Ale snažím se stále pomáhat i na dálku s tím, aby moje pevné rodiny dětí i vnoučátek žily v pohodě, lásce a té největší tolerantnosti vůči sobě navzájem. A aby v pevném a jediném svazku - máma, táta a děti měli všichni na blízku i Boží přízeň...