Patří sem především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí sám sebe motivovat. Nejdůležitější na oné inteligenci je, že tyto schopnosti můžeme pěstovat, zatímco inteligence jako taková je nám dána už při narození, je vrozená.
Již od dětství jsou nám tyto vlastnosti v menší či větší míře vštěpovány. Učíme se sebekontrole, pěstujeme vůli. Důležitá je i skutečnost, že kořeny altruismu spočívají v empatii, ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých. Chybí-li v člověku pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Existují-li dvě povahové ctnosti, které naše doba potřebuje nejnaléhavěji, jsou to právě sebeovládání a soucit.
Lidé, kteří dobře znají i zvládají svoje vlastní city a dokáží rozlišit, poznat a ovlivnit emoce lidí kolem sebe, jsou bezpochyby ve výhodě v každé oblasti života, ať již jde o milostné vztahy či pochopení řádu a zákonů úspěchu v práci. Naproti tomu lidem, kteří nemají vyvinutou emoční inteligenci, se objevují v jejich milostném a citovém životě překážky, které těžko zvládají. Nedokáží si srovnat chování partnera či lidí kolem sebe a naráží obvykle stále na nějaký, mnohdy stále se opakující vzorec či problém.
Abychom uspěli, je nutná znalost vlastních emocí, vědomé rozpoznání citu v okamžiku vzniku. Někdy se bavím tím, když jsem představena příteli či manželi své kamarádky, že se snažím rozpoznat jejich vztah. A není hned nutné, aby o vztahu oba mluvili. Dívám se na gesta, poslouchám tón hlasu, který napoví o vztahu dost a dost. Lehký dotyk, úsměv, záchvěv oka či koutku úst, to jsou schůdky k vedoucí k rozpoznání druhého, k otevřené bráně, za níž čeká harmonický vztah.
Někdy se snažím použít onu zvýšenou citlivost, která mi napovídá o člověku přede mnou, zda vše, co říká, myslí vážně. Jsem ráda divákem hledícím na „jeviště“, kde se odehrává němá hra gest, mimiky, postojů a držení těla, onen tichý monolog těla o sobě vypráví, aniž by si uvědomil, že prozrazuje víc než chtěl.
Dále je nutno zvládat své emoce, abych se z životních šoků a zklamání zotavila co nejrychleji. Vím, jak je těžké ovládnout vztek, byť pozdní, vyrovnat se s křivdou. Emoční stres dokáže nesmírně narušit myšlenkové procesy. Člověk úzkostný, rozzlobený, deprimovaný se nedokáže učit a není schopen přijmout nové informace a zpracovávat je.
Další důležitou oblastí emoční inteligence je, aby člověk sám sebe motivoval. Zapojení emocí do našeho snažení je nezbytné už proto, že jinak bychom nebyli schopni se dlouhodobě soustředit, ztratili bychom motivaci. Pozitivní motivace jako je pocit nadšení, upřímná snaha a sebevědomí, na člověka silně působí. Dobrá nálada umožňuje myslet pružněji a komplexněji. Neovládané emoce tedy podkopávají intelekt.
Vstupní zkoušky na vysokou školu měří talent, zatímco emoční testy nám řeknou, kdo to vzdá. Je to právě kombinace určitého talentu a určité schopnosti vytrvat i přes nezdary a porážky, která vede člověka k úspěchu.
Schopnost vstoupit do stavu proudění (anglicky flow) je nejvyšším vyjádřením emoční inteligence. Dochází při něm k dokonalému zapojení emocí do služeb určité aktivity či učení. Známe všichni ten pocit, když se do něčeho zabereme, naprosto jsme pohlceni onou činností a v tomto stavu zapomeneme na všechno kolem nás. Ručičky hodin se rozběhnou, letí a my nesledujeme onen pádivý čas, naše vědomí splývá s činem, s právě konanou aktivitou. Motivace je jen ryzí potěšení z činnosti samotné.
Emoce jsou nakažlivé. Jeden na druhého přenášíme a jeden od druhého zase získáváme nálady. Zcela nevědomě. Někdy rozhovor s některými lidmi je tak povznášející a někdy mám pocit, jako kdyby mi dotyčný píchl injekci s jedem, která se mi rozlévá po celém těle a cítím účinek v podobě nepříjemného pocitu. Citlivost vyžaduje otevřenost, a tím jsem náchylná k přejímání nálad od druhých. Jak zůstat otevřena a nepřijmout negativní postoje druhých?
Kde je hranice vcítění do druhého, aniž by člověk ztratil sám sebe? Kde je hranice „dávání druhému“, aniž by člověk probudil v druhém sobectví a egocentrismus?
Je třeba být citlivý, vteřinu po vteřině k proměnám, které vycítíme v nitru člověka včetně strachu, vzteku, někdy i zmatku nebo čehokoli jiného, co člověk prožívá. Znamená to, že dočasně žiji životem druhého, snažím se v něm orientovat a vzdávám se vnitřního hodnocení. Jsem jeho důvěrným společníkem v jeho vnitřním světě.
Ale dávám si pozor, abych nepřekročila onu mez, onu hranici, kde sice odložím vlastní názory a hodnoty, ale nesmím se ztratit ve světě toho druhého. Musím si být sama v sobě tolik jista a nebát se, že v tomto světě zabloudím či se rozplynu a také vím, že se mnou nesmí být manipulováno.
A to už jsem se dostala či tuším, že se pomalu blížím k jednomu bodu, jednomu z nejtěžších bodů, a to k vnitřní svobodě. Uvolním vazbu k ostatním a zároveň nacházím cestu k sobě. Volné prostory mě sice někdy vyděsí, bojím se prázdna, ale překlenu-li tento strach, volné prostory mně otvírají bránu k samostatnosti, tvořivosti, umožní mně prostě vejít do světa plného dobrodružství. A v tomto nalezení a lásce k sobě docházím k sebepotvrzení a sebepoznání. Vím, že budu-li chovat tyto pozitivní pocity k sobě, pocítím je i k druhým lidem, ke zvířatům, k celému světu.
Tato vnitřní svoboda mně umožní tvořivěji žít a nic a nikoho neuzavírat do kleští. Uvolnění vazby znamená vyjádřit sebe samu a naučit se cítit bezpodmínečnou lásku a empatii, tedy získat emoční inteligenci.
