S osmdesátkou svých hitů oslavil v těchto dnech sedmdesátiny skladatel, textař, muzikant a zpěvák Ivan Mládek. Málokdo si však při jejich poslechu uvědomí, že tento hráč na bendžo je i vynikajícím hráčem s českým jazykem. Žongluje s ním ve všech rovinách, zahrnuje posluchače gramatickými revolucemi, naschvál nedokonalými rýmy, expresivními i slangovými výrazy a v kontrastu k nim prvky spisovnými a knižními.
„Měl jsem v plánu dělat legrační písničky se zábavnými texty,“ říká jubilant skromně o svých ambicích. Už v roce 1979 se však stal středem zájmu stylistiků a lingvistů z Ústavu pro jazyk český. Tehdy časopis Naše řeč otiskl rozbor Jany Jiřičkové, která ocenila jeho vynalézavou práci s češtinou. Zařadila ho do výrazné linie moderní české kultury vedoucí od textů Voskovce a Wericha zejména k tvorbě Jiřího Suchého.
„Hravostí jsou Mládkovy texty úplně prostoupeny,“ uvádí a připomíná jeho finty, které se svým Banjo Bandem uvedl k dokonalosti. Například změnu kvantity u samohlásky (reflektory - rýmováno s fóry; medvědi - nevědí) i záměnu koncovky předpisované kodifikací jinou koncovkou (Pavlíno - zavříno; umlíno místo umleto), použití archaického genitivu záporového (nemá dluhů - rýmováno se samoobsluhu) i slovosledné inverze (do Českého ráje - cesta příjemná je; na nový - velorex džínový).
Podle Jiřičkové užívá Mládek rýmů školácky přesných (vlečka - křečka) i těch nápadně nedokonalých (prášek - háček) a přesahy na konci veršů (jel jsem právě za mami/nou do Brna; žádná velká fraktura to není určitě/octan všechno napraví a dříve než si tě/za ženu vezme Pepíček). Rýmuje i uvnitř veršů (s pílí k cíli spěchají).
Mládek často expresivně prodlužuje samohlásky (slívovice, melódie, tůristé), používá citoslovce v refrénech (šrum šrumy šrumajdá) i v rýmech (jo ho ho - prodám já ho do zoo) a eufonické hříčky (heleme se - nemele se; embé mé). Dojem bezprostřednosti a živosti zvyšují obecně česká, expresivní a slangová slova špitál, ksichtík, šichta, frmol, fungl nový, koštnout, vymňouknout, zabásnout, vyfásnout, foťák či buráky.
Přitom jako školák neměl Mládek český jazyk příliš v oblibě. „Čeština mě moc nebavila, měli jsme přísného učitele,“ vzpomíná. A tak se prý k češtině dostal až přes muziku, když vyvstala nutnost opatřovat melodie texty poté, co lidé chtěli na koncertech kromě instrumentálek poslouchat písničky. „Nezbylo mi pak nic jiného a musel jsem začít psát texty. Nejprve jsem je pořizoval k americkým evergreenům, později k vlastním písním. Pak přišly básničky, dneska hlavně píšu knížky,“ dodává Mládek.
