Jednou mě napadlo, že krtka utopím. Poté, co krtčí chodby pohltily několik konví vody jakoby nic, jsem do jedné z nich nasměrovala hadici a pustila vodu. Výsledkem byla pěkně podmáčená zahrada. Krtek přežil, signalizoval to další den novými hromádkami. Mimochodem krtek umí i plavat, ale plave, jen když je to nutné pro záchranu jeho života. A co nejrychleji zase zmizí pod zem, na povrchu je to pro něj nebezpečné, tam se lehce stane kořisti predátorů. Vyzkoušela jsem i řadu dalších metod, jak toto malé zvířátko vypudit. Záhony jsem obroubila afrikány, krtek prý pach afrikánů nesnáší. Ten můj to nepochopil, jeho nová chodba vedla kousek za nimi. Ostříhané vlasy jsem nastrkala do vchodů do podzemí. Krtek tyto vchody sice ignoroval, ale nezaváhal a vyrobil si nové. Stydlivě jsem si z kontejnerů na plast vylovila plastové láhve (nápoje v plastu nekupuji) a umně vyrobila plašiče na krtky. Ty se ve větru na kovových tyčkách zapíchnutých do zahonů točily jako o život, ale dokázaly jediné. Krtek se posunul o kousek dál a zkypřil jiný kout zahrady.
V pokročilé fázi zlosti jsem se začala studovat způsoby, jak vyhnat krtka ze zahrady, na internetu. Kupodivu je tam dost návodů a různých plašičů krtků, ale u všech se člověk může v recenzích dočíst, že bezpečně selhávají. Navíc některé z nich byly pro mě technicky nepoužitelné, jiné se mi zase příčily. Studium však mělo i jeden zajímavý vedlejší efekt. O té malé krtčí potvůrce jsem se toho hodně dozvěděla. Není divu, živého krtka jsem nikdy na vlastní oči neviděla.
Na pohled je to takový malý tmavým sametem potažený váleček s výraznými předními končetinami a špičatým nosem. Krtek měří asi 12 cm a celé jeho tělo je maximálně přizpůsobené životu pod zemí. Předními tlapami s dlouhými drápy buduje či opravuje svou spleť podzemních chodeb. Chodby jsou pro něj vlastně pasti na hmyz a na žížaly, kterými se převážně živí. Krtek chodbami prochází několikrát denně a sbírá, co do nich napadalo. Někde v té spleti chodeb si vybuduje svůj pelíšek, vystele si ho suchou trávou a listím a v něm si shromažduje i své zásoby na zimu. Krtek není slepý, ale vidí jen omezeně. Jeho dominantními smysly jsou čich a sluch. Krtek je po většinu roku samotář, jen začátkem jara si hledá samičku, která po čtyřicetidenní březosti porodí někdy během března či dubna mláďata velká jako fazole. Stará se o ně celý měsíc, pak už jsou mláďata schopná se živit sama drobným hmyzem a rozprchnou se budovat si svou vlastní spleť chodeb a chodbiček.
Časem jsem pochopila, že když se dokážu povznést nad ty neestetické krtčí hromádky, které mi občas trochu poškodí i tak nedokonalý trávník, je přítomnost krtka na mé zahradě vlastně prospěšná. Krtek za den zlikviduje velké množství hmyzu, občas se uvádí, že toho za den spořádá tolik, co váží. Dokonce i hlína, vyhrabaná ze země, je hmyzu dokonale zbavená a vhodná přímo na záhony. Krtek pod zemí neokusuje kořínky rostlin, protože ty nejsou součástí jeho stravy. Jen sem tam některý poškodí, když se vyskytne v místě, kde si buduje novou chodbu.
Nyní panuje mezi mnou a krtkem na naší zahradě příměří. Dvacet krtčích hromádek, které jsem našla při své první jarní návštěvě na zahradě, jsem už zlikvidovala. Krásně nakypřenou a čistou hlínu jsem poctivě rozdělila na záhony. Skvrny na trávníku byly osety travním semenem a za chvíli se zazelenají. Ze zkušenosti vím, že teď už další hromádky přibývat nebudou. Na zahradě budeme pobývat často a budeme vytvářet pro krtka nepříjemný hluk naší vytrvalou činností. To ho spolehlivě přiměje, že se z ní na léto odstěhuje nebo aspoň omezí svou činnost na minimum. A spolehlivě se vrátí opět na podzim, kdy hluk utichne.