… duben ještě tam budem!
Je 6. dubna 2021, za oknem se rozednívá a vycházející sluníčko se stydlivě třpytí v čerstvě napadeném prašanu, v okách čerstvě zamrzlých kaluží. Jeho paprsky neprobudí ani vytrvalé pěvce z ptačích řad. Na čapím hnízdě se ve studené bílé peřině choulí čáp sedící na vajíčkách, ani se nehne.
Všude je užaslé ticho.
Dokonce i ten vzteklý hafan babky Matouškové, který jindy řve jak na lesy, je potichu, zřejmě zalezlý před tím studeným fujtajblem, který sice zdobí, ale zlobí.
Zima se nám směje a světe div se, meteorologům ta jejich předpověď na sto procent vyšla. Zahrádkář v mé duši úpí, ornitolog pláče a fotograf - ten se culí. Duben neduben, jaro nejaro, tu krásu musím zachytit. Škoda, že neumím zachytit TICHO.
Oblékám se do zimní bundy, obouvám teplé pohorky, nasazuji rukavice. Brašna s mým miláčkem přes rameno a věrný obranář Rex, mohu vyrazit.
Dvě ranní hodiny budou patřit jen mně, Rexíkovi a tichu. Užiju si ticha, modré oblohy i krásných výhledů.
Pojďte se podívat na mých ranních pět kilometrů. ČAS: 6:55 – 8:52
Upřesnění: hafan babky Matouškové utekl. Babka šla k felčarovi a on se vydal za ní.