Tento příběh je volným pokračováním předchazejících přispěvků s názvem Marta.
Vyjeli hned ráno směrem na Červený Kostelec. Marta mlčky řídila a na sedadle vedle ní se choulil Libor. Bylo sice docela chladno, ale vzduch v autě se pomalu prohříval. Ani jednomu z nich nebylo do řeči. Marta střídavě přemýšlela a tom, jak se asi Libor cítí, ale také se jí v hlavě převalovalo její vlastní rozhodnutí svého bývalého muže v hospici nenavštívit. Dospěla k němu hned na začátku, teď jen zaháněla to nepatrné šimrání někde kolem své duše, které ji říkalo, že je stále čas tohle rozhodnutí změnit. Libor o tom věděl, matčino rozhodnutí respektoval. Myslel si, že je připraven na to, aby zvládl rozloučení se svým otcem sám. Byl matce vděčný, že ho za otcem vzala autem, cestu vlakem nebo autobusem si v této době nejrůznějších omezení ani neuměl představit. Hranice okresu překročili bez problému, nikdo je nezastavoval. Zajímavou, mírně zvlněnou a později i kopcovitou krajinou projížděli beze slova. Marta jela docela spolehlivě podle navigace, asi po hodině cesty sjeli z kopce do údolí a zastavili před vchodem do moderní budovy hospice.
“Tak jsme na místě. Já si dám auto na parkoviště a pak se půjdu projít po městě. Můžeš být u otce, jak dlouho budeš chtít, pak mi zavolej na mobil a sejdeme se zase u auta.” řekla Marta rozhodně. Možná i proto, aby ještě jednou a naposledy přesvědčila sama sebe, že jedná správně.
“Dík mami, snad to tady nějak vydržíš. A já ti pak dám vědět.” odpověděl Libor věcně, napřímil se, usmál se na ni a zmizel ve vstupních dveřích.
Marta ho sledovala pohledem a připadalo jí, jakoby viděla sama sebe. Libor nevědomky použil její gesta. Jistě mu bylo úzko. Měl před sebou první osobní setkání s otcem, ale možná i poslední. Byl plný obav, ale hlavně přesvědčený a odhodlaný.
Marta si zaparkovala auto a brzy našla v dosud ospalém městě hlavní náměstí. Nikde ani živáčka, jakoby město opravdu spalo. Přečetla si informační cedule, prohlédla si podrobnou mapu města. Obešla pár zajímavých památek. Opravdu jen obešla, protože všude bylo kvůli epidemii zavřeno do odvolání. Barokní kostel sv. Jakuba na náměstí ji zaujal tím, že má samostatně stojící věž. Podle popisu prý byly původně v plánu věže dvě, druhá však nebyla nikdy dostavěna. Prohlédla si i domek, ve kterém kdysi rok bydlela Božena Němcová. V domku je za normální situace expozice, kde je možné se seznámit s historií Červeného Kostelce a projít se místnostmi zařízenými dobovým vybavením. Navštívila i symbolický hrob bláznivé Viktorky z Babičky Boženy Němcové. Mimochodem Viktorka ve skutečnosti zemřela sešlostí věkem ve stáří 76 let. A pak konečně objevila snad jediné otevřené výdejní okénko, kde si koupila kávu a domácí oříškový loupák. Obojí si vychutnala na nejbližší lavičce.
Myšlenky, které se snažila svou aktivitou zapudit, se jí však stále vracely. Viděla sama sebe jako mladou, rozesmátou, nadšenou a samozřejmě naivní nevěstu v krátkých bílých šatech s kyticí červených růžiček. Sebe, jak pyšně drží čerstvě narozenou Ladu v zabalovačce a pyšně ji ukazuje nemocničním oknem novopečenému tatínkovi. Sebe, jak stojí s velkým břichem na prahu nového bytu a za ruku drží dvouletou copatou holčičku. A ještě jednou sebe, jak sedí zoufale na zemi u postýlky s plačícím miminem a druhou rukou konejší rozespalou Ladu. To bylo tu noc, kdy definitivně pochopila, že se její muž už nevrátí. A že se musí postarat o děti sama. Měla dojem, že se s tím už dávno vyrovnala, ale některé věci zůstávají hluboko uložené v lidské mysli. A příležitostně dají o sobě vědět. I tak však zůstávala přesvědčená, že uzavřené kapitoly života by člověk neměl znovu otvírat.
Z přemítání ji vyrušilo pípnutí Liborovy esemesky. Klidně by tu vydržela déle, sluníčko začalo krásně hřát a na okolních stromech se postupně rozezpívali ptáci. Pomalu vstala z lavičky, vyhodila kelímek od kávy do opadkového koše a zamířila směrem k parkovišti. Když přišla na místo, Libor tam už čekal.
“Pojedeme?” zeptala se a teprve pak se na něj pozorněji podívala. Rty měl sevřené a slzy na krajíčku. Objala ho. Cítila, že se Libor potřebuje svěřit, a tak se rozhodli, že se před odjezdem společně ještě chvíli projdou. Stala se Liborovou vrbou. Ještě nikdy k ní nebyl vlastní syn tak otevřený a sdílný. A ona vnímala jeho sdělení všemi smysly. Teprve teď jí došlo, proč bylo pro Libora osobní setkání s otcem tak důležité. Pomohlo mu to leccos pochopit, vysvětlit a zbavil se spousty nikdy nevyřčených otázek. Nezabíhal do detailů, ale Marta pochopila, že mu otec vyprávěl hlavně o svém životě. Byla překvapená i tím, jak Libor vnímal detaily provozu hospice. Oceňoval příjemné prostředí, dostatek soukromí i empatické chování personálu. Z Červeného Kostelce odjeli až dlouho po poledni.
Když se s Liborem loučila před jeho domem, byl vyrovnaný a dokonce zahlédla v jeho tváři i náznak úsměvu. Byla na něj hrdá, jak to dnes zvládl. Má už opravdu dospělého syna! A moc by mu přála, aby už překonal tu smůlu, která se mu v posledním roce stále lepí na paty.
Doma se po návratu moc nezdržela, sluníčko ji vylákalo ven na zahradu. Usadila se na lavičku umístěnou v otevřeném zahradním loubí, které by mělo být v budoucnu oporou pro popínavě růže. Ty však byly vysazeny v loňském roce a zatím se ostýchavě krčily jen u jeho paty. Teď to však bylo výhodné, protože se Marta mohla krásně vyhřívat v teplých paprscích jarního slunce. Původně sice měla v úmyslu ostříhat uschlé zbytky loňských trvalek a posbírat chvojí, které přes zimu chránilo keře růží, ale místo toho zůstala sedět na lavičce a odpočívala se zavřenýma očima. Až do chvíle, kdy jí do zdroje světla a tepla vstoupil jakýsi stín. Otevřela oči a nad ní stál Petr, který se právě vrátil z práce. Přinesl jí několik nádherných žlutých narcisů. Ne, nenatrhal je na zahradě, tyhle byly patrně někde z teplejších krajin. Tady na zahradě to bude ještě pár dní trvat, než začnou kvést.
“Moc ti děkuji, jsou nádherné.” řekla Marta a malinko se u toho začervenala. “Čím jsem si to zasloužila?”
“Předpokládám, žes neměla zrovna lehký den. Tak jsem ti chtěl udělat prostě radost.” řekl a posadil se vedle ní na lavičku. Čekal, co mu Marta řekne.
“Nakonec Libor navštívil svého otce sám. Já jsem jen zbaběle běhala po městě a čekala jsem, až se vrátí.” přiznala si Marta to, co dosud nedokázala vyslovit.
“Marti, nebuď na sebe tak přísná. Žádné závazky vůči němu nemáš. Nemusíš se do ničeho nutit, i když on se teď ocitl v těžké situaci. “ navázal Petr.
“Když si to Libor přál, chtěla jsem mu osobní setkání s otcem umožnit. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi můj ex zase jakkoliv vstoupil do mého života. Ke mně už dávno nepatří. Nic mu nedlužím, spíš naopak. Já mám ráda tebe, vážím si našeho vzájemného vztahu. Prožívám, co jsem nezažila a nikdy bych to nechtěla ztratit.”
Petr ji lehce políbil na tvář a objal ji. Líbali by se ještě dlouho, kdyby kolem nich nezačala pobíhat a povykovat Sofie.
“Babička s dědou se pusinkují na zahradě na lavičce.” pokřikovala vesele a tančila kolem nich. Za chvíli z domu vyšla její maminka, choulila se do dlouhého pleteného svetru a okřikla Sofii, aby nezlobila.
“Pojď se k nám ohřát na sluníčku, jsi nějaká bledá a zimomřivá” zval ji Petr a udělal jí místo vedle sebe na lavičce.
“Není ti něco? Ráno jsem tě zase slyšela zvracet.” řekla Marta starostlivě a po pár vteřinách ještě dodala: “Snad nejseš těhotná?”
Lenka dost zoufale přikývla.
“S Martinem?” zeptal se Petr s přísným výrazem ve tváři a oddechl si, když to potvrdila.
A pak si všichni vzájemně objasňovali nečekaně novou situaci. Lenka zpočátku rozpačitě obhajovala svoje rozhodnutí pořídit si další dítě s mladším přítelem. Prý to neplánovala, ale také se tomu nebránila. Nečekala, že by se to mohlo stát v této divné době plné stresu a napětí. Ale stalo se. Martin už o tom samozřejmě ví a těší se. On na to vlastně přišel ještě předtím, než jí samotnou napadlo si udělat těhotenský test. Je empatický a je to správný parťák pro rodinný život. Má rád ji i Sofii a dokáže se o rodinu postarat. To musel Petr uznat. Martina si za tu dobu, co žil v jejich domě, docela oblíbil. Byl to pohodář, který se nebál práce, a to Petrovi imponovalo. I Marta s Martinem dobře vycházela. Znala ho vlastně už z doby, kdy chodil s jejím synem na gympl. Poté, co s ním společně žila v jednom domě, poznala, že jeho povaha se s tou Lenčinou výborně doplňuje. Martin to s Lenkou opravdu umí a má ji rád. Svoje si k tomu řekla i Sofie, která rozmluvě dospěláků pečlivě naslouchala. Její jedinou starostí bylo, zda se mamince narodí holčička nebo kluk. Sofie by chtěla holčičku, takovou jako je její kamarádka Hedvika, aby si měla s kým hrát.
Jediný, kdo při této roztomilé rodinné chvilce chyběl, byl Martin. Tentokrát neseděl v pracovně u počítače. Byl ve městě, vrátil se s kyticí nádherných rudých růží a jak se sluší a patří, požádal o Lenčinu ruku. A tak letos budou v rodině hned svatby dvě.
Předcházející příběhy najdete na mém profilu: https://www.i60.cz/uzivatel/profil?_fid=1vvj
