„Až budeš mít zase cestu do lednice, zastav se na chvíli.“
„Až budeš mít zase cestu do lednice, zastav se na chvíli u mne. Ostatně, máš to při cestě,“ říkám Věrce.
„Nějaký problém? A nemůže to počkat do rána? Vždyť je už jedna hodina v noci a ty pořád sedíš u počítače.“
„No, a co mám dělat? Spát se mi nechte. Tvořím.“
Doufal jsem, však marně, že přítelkyně Věra při odbočce do mé pracovny zapomene na cestu do lednice. Neboť takové noční cesty do lednice jsou velmi nakažlivé. A mohl bych se tam vydat taky. Plná, dobře zásobená lednice, to je takové centrum až smyslné rozkoše. Zejména v noci, kdy na člověka přicházejí hříšné myšlenky. Jíst, nebo nejíst? Otázka přímo hamletovská.
Věrka teď sedí u stolu a čímsi se krmí. Tváří se spokojeně. Je to skutečně nakažlivé. Tak jsem taky projel lednici a usedám vedle ní. Vždyť má vlastně pravdu. Můj hladový mozek jen těžko vyprodukuje nějaké literární moudro. Třeba ho nakrmit.
Když jsme se, nasyceni, konečně zvedli od stolu, zamířili jsme každý jinam. Já do pracovny k počítači a Věrka do své ložnice.
„Jo, s čím jsi to chtěl vlastně poradit?“ ptá se mě, ještě než vešla dovnitř.
„Já, že jsem chtěl s něčím poradit?“
„Ješíšmarjá, tohle je skleróza.“ Otočila se a táhne mě do pracovny. „Otevři si ten článek, co píšeš, a uvidíš.“
Nahlédla přes mé rameno na obrazovku.
„Tady ti chybí čárka a tady máš zase blbě zájmeno,“ ukazuje prstem do textu.
„Tak tohle jsem přesně potřeboval,“ říkám jí sarkasticky. „Raději se podívej na stylistiku. Abych to zase moc neroztahoval.“
Když odešla spát, otevřel jsem dveře na lodžii a vešel dovnitř. Příjemně mne ovanul mrazivý vzduch. Vzpomněl jsem si, ani nevím proč, že jsem si dříve, už před moc a moc lety, při takové příležitosti vždy zapaloval cigaretu. Kde jsou ty doby! To mne už dnes vůbec neláká.
Britney se zvedla ze svého koutu a strčila čumák do dveří. Jen se oklepala a vrátila se zase zpět.
„No jo, je zima, co, moje malá? Jdeme raději do tepla.“
Sedím a přemýšlím nad tím, co píši. A proč to vlastně píši. Co má vlastně v tomto věku vůbec smysl? Vzpomněl jsem si přitom na jednu myšlenku Franze Kafky. Už ani nevím, kde jsem ji četl:
„Psaní je moje jediná vnitřní možnost, jak existovat.“
A tak píši, to znamená, že jsem. Že existuji. Možná tuhle myšlenku Kafka sebral francouzskému filozofu Descartovi, který něco podobného říkal 250 let před ním. V téhle chvíli je mi to ale jedno.
Vstal jsem a šel se projít do obýváku, abych si srovnal záda. Přece moje existence nemůže záviset jen na psaní, pomyslel jsem si. To by byla pěkná blbost. Odpověď na toto dilema přišla v zápětí. Z otevřených dveří do ložnice se ozvalo:
„Až budeš mít zase cestu od lednice, zastav se na chvíli. Ostatně, máš to při cestě.“
Ano, ta věta opravdu zazněla. A moc mě rozesmála. I pokračování je v souladu se skutečností.
Kolem desáté večer zpravidla končíme naše společné posezení. Tomu předchází chvíle, na kterou se vždy moc těším – Britney dostává svůj pravidelný večerní pamlsek. Mohli jste to vidět na videu.
Jenda odchází k počítači do pracovny, já s tabletem do ložnice. Tam za mnou občas zajde Britney, aby se přesvědčila, že tam jsem. Láskyplně ji podrbu na střapaté hlavičce a nechám si olízat ruku. Během následujících dvou až tří hodin vykonám několik cest do obýváku – abych si vzala něco z ledničky, nebo z tácu se sušenkami vedle ní. Někdy se s Jendou potkáme. I to jsou naše společné zájmy – ponocování a noční stravování.
Posílena nočním jídlem, odcházím spát. Trvá mi dlouho, než usnu. Podle slabého světla v předsíni poznávám, že i Jenda je ještě vzhůru. Až se chvíli po usnutí probudím a půjdu si zase pro něco, třeba kousek čokolády, do lednice, nebude už o tom vědět. Protože bude spát až do pozdního rána. A vydatně mu bude pomáhat Britney.
