Nikdy mi „nepatřil svět“. Víc jsem o životě přemýšlela, než abych si ho užívala. Když jsem si představovala sebe za několik desítek let, říkala jsem si: „To už budu stará, to už na mně nebude záležet“. Nevím, kde bylo to stáří. Určitě v padesáti letech. Myslela jsem si, že staří lidé už jen čekají na smrt. Ovšem byla jsem i vychovávána v úctě ke stáří.
Neadekvátně jsem hodnotila i mladé maminky. Pokud jsem viděla ženu s malým dítětem, považovala jsem ji za již odepsanou. Nikomu se nemohla líbit, žádný muž o ni nemohl mít zájem.
Výhrady, které jsem mívala vůči mamince, jsem omlouvala tím, že za to nemůže, že už je stará. I když jí třeba nebylo ani čtyřicet. Když si ve svých necelých 60 letech nechala částečně zrenovovat byt, nechápala jsem to. Říkala jsem si, že už jí to nestojí za to.
Vzpomínám si také, že když mi bylo asi jedenáct let, samozřejmě to nevím přesně, šla jsem s rodiči po ulici a zeptala se jich: „Budete brečet, až umřu?“ Z nějakého důvodu jsem je považovala za nesmrtelné; možná stabilní, poskytující mi jistotu. Myslím, že mi odpověděli mi: „To víš, že budeme.“ A víc se o tom se mnou nebavili.
Jako dítě jsem si také přála už být velká, abych si mohla dělat, co budu chtít. Ta první polovina přání se mi splnila mými 176 centimetry.
S věkem se můj postoj ke stáří samozřejmě měnil. Dokonce tak, že jsem hledala přátele mezi staršími lidmi. Například během studia na fakultě byla mou nejlepší přítelkyní francouzštinářka, ve věku mé maminky. Také muži, kteří zanechali výraznější stopu v mém životě, byli starší.
Dnes vím své. A nad pošetilostí svého mládí se s pochopením usmívám.