Průzkum na toto téma provedla společnost One Plus a většina dotázaných v něm uvedla, že si ke svému telefonu vytvořili mnohem silnější vazbu než měli dříve. Mnozí dokonce říkali, že kdyby si museli vybrat, dovedli by si představit život bez auta, ale ne bez mobilu. Psychologové v souvislosti s tímto jevem používají výraz technostres. Pod něj spadá skutečnost, že jsme si zvykli být neustále ve spojení, neustále mít přísun informací a čekáme na vše odpovědi ihned. Takže se stává, že někomu napíšeme zprávu či zavoláme, on nereaguje a my si v hlavě vytváříme katastrofické scénáře, že se mu něco stalo. Neustále mobil kontrolujeme a když ho chvíli nemáme v dosahu, začneme se po něm poohlížet.
S podobnými případy má zkušenost sedmdesátiletá Ivana. „V poslední době jsem úzkostlivá. Už na mě dopadá to, že jsem neustále doma, že nežiju aktivně jako dříve. Stává se mi, že zavolám dceři nebo vnučce, ony to neberou a já podlehnu panice, že se něco stalo. Nedávno dcera nereagovala asi hodinu a já volala jejímu příteli, co se stalo. Nechápal, co by se mělo stát, říkal, že jela někam pracovně autem, takže asi nemůže telefon zvedat. Já si uvědomila, jak jsem na mobilu závislá, jak všechno očekávám rychle a hned. Přitom jsem taková dříve nebyla, to ze mě udělala až ta pitomá covidová doba. Navíc na mobil často koukám na zprávy, pořád mám pocit, že mi něco utíká, že mám být takzvaně v obraze,“ tvrdí.
Podobnou zkušenost má pětapadesátiletý Radim. Pracuje v bance, v poslední době výhradně z domova. „Během práce neustále kontroluju mobil. Někdy se zapomenu a čtu si tam zprávy nebo odepisuju na sociálních sítích, takže práce stojí a trvá mi pak déle než jindy. Cítím, že to není dobré, že začínám být na mobilu závislý. Přitom jsem si vždy dělal legraci z mladých lidí, kteří pořád čučeli do mobilů. Takže teď dělám totéž. Neustále si vyhledávám nové zprávy týkající se pandemie, kamarádi mi pořád posílají nějaké vtípky, videa. To vše zabírá neuvěřitelné množství času, který bych mohl věnovat něčemu užitečnějšímu. Ráno vstanu, první co udělám je, že kouknu na mobil. Než jdu spát, udělám to samé,“ přiznává.
Podle průzkumu společnosti One Plus vzrostlo používání mobilu mezi lidmi v celé Evropě. Mnozí dotázaní uváděli, že pociťují až panický strach při představě, že by se jim jejich mobil zkazil nebo ho ztratili.
„Mám v něm uložená všechna čísla na mé blízké i důležité pracovní kontakty. Vůbec si je nepamatuju a nemám je zapsané. Mám tam i další důležité věci. Nedávno jsem si uvědomil, že bych byl v háji, kdybych mobil ztratil,“ dodává Radim.
„Mnozí lidé mají na svůj mobil silnou vazbu a vzrůstá i zájem o jeho pojištění proti poškození a krádežím. Šedesát pět procent Čechů mají zkušenost s rozbitím, utopením nebo krádeží mobilního telefonu,“ uvedl Viktor Houška se společnosti BNP Paribas, která na průzkumu spolupracovala.
Na jedné straně jsou mobilní telefony v této těžké době pro mnoho lidí záchranou, jedinou cestou, jak zůstávají v kontaktu s blízkými, s přáteli. Například se to týká lidí, kteří kvůli pandemii zůstali dlouhé týdny izolováni v domovech seniorů či léčebnách. Mnozí se s chytrými mobily naučili zacházet a objevili jejich funkce, které jim dříve připadaly zbytečné.
Jenže někteří lidé, bohužel, svou dříve ne tak výraznou závislost na mobilech, v této době jen prohloubili. A to, že to s láskou ke svému mobilu přehánějí se pozná zpravidla tak, že na toto téma rozhodně nechtějí mluvit. „Je to podobné jako když alkoholikovi chcete vzít alkohol. Když člověku s patolologickou vazbou vezmete telefon, pozorujete něco, co není až tak vzdálené,“ uvedl odborník na léčbu závislostí Michal Miovský.
Každopádně se v posledních měsících ukázalo, že mobilní telefony jsou nedílnou součástí našich životů a mohou do nich vnést hodně dobrého i hodně zlého.
