O jednoduchosti
Říká se, že v jednoduchosti je krása. Pro mne ano, ale podobných rčení je víc. Ovlivňovat se jimi nenechávám. Mám ráda jednoduché linie románského slohu a gotiky. Vždy ve mně vždy budí úžas a povznášejí mne někam mimo současný svět. Obdivuji nádheru renesance. Baroko už je na mne příliš zdobné. Svatá Horo, tebe nemám na mysli. Jsi krásná a spolu s městem a jeho okolím pod tebou jsi má srdeční záležitost. Přeplácané rokoko s kudrlinkami ve mně vyvolává pocity velmi nelibé.
Mám ráda jednoduché, elegantní oblečení, nehýřící barvami. Volány, kanýry, mašle a fiží v mém šatníku nenajdete. Nenosím šperky a na ženách je neobdivuji; natož na mužích.
Mám ráda i jednoduché vyjadřování. Vím, že je projevem myšlení. A jednoduché myšlení není zrovna to, čím by se člověk měl chlubit. Nemyslím tím ale holé věty. Myslím tím stručnost, schopnost vystihnout podstatu věci, představit téma pokud možno krátce. Líbí se mi citát Václava Duška „Moc slov nespočívá v tom, že je jich moc“. Jenda, jemuž se můj způsob psaní líbí, se domníval, že je to tím, že jsem coby vědecká pracovnice psala odborné texty. Snad jsem ho přesvědčila, že tomu tak není, že je to přesně naopak. Má podstata, můj způsob myšlení mi umožňovaly stručné, věcné vyjadřování. Jsou i tací, kteří ve stejném oboru píší velmi květnatě.
Na tomto portále mě zaujaly příběhy na 50 slov. Baví mě je psát. Napsala jsem příběh i na 40 slov. Nyní končím. Abych se proti svému zvyku nerozepsala do bezbřehosti.
Arnsburg, Hesensko
Ano. V jednoduchosti se může skrývat i krása. A také síla a údernost. Jednoduchost má i větší šanci na život. Pokud tím ovšem nemyslím jednoduchost našeho myšlení, ale jednoduchost konání. Tady bych jen opakoval Věrku, která to napsala velmi výstižně. I historický vývoj nám názorně ukazuje na přednosti jednodušších společenských struktur, které byly daleko životaschopnější.
Jednoduchost je hodně obecný pojem. A může se týkat celé řady lidských aktivit. Ale pokud sedíme v příjemném prostředí literárního obýváku, musím se zmínit především o jednoduchosti, či rozvláčnosti v literatuře.
Pokud píši glosu, či fejeton, musím své občasné sklony k rozvláčnějšímu vyjadřování hodně mírnit. Když dopíši, nechám text nějaký čas uležet a pak se k němu vracím s „Occamovou břitvou“ v ruce. Tedy, spíš v hlavě. Taková břitva je perfektní nástroj. Jednoduše řečeno, takto se odborně nazývá princip logické úspornosti v literatuře, omezení zbytečných adjektiv, užívání jen tolika argumentů, které jsou nezbytně třeba k vysvětlení nějakého jevu, zbytečné neroztahování popisných líčení a soustředění se na hlavní dějovou linii.
Krásně a srozumitelně tyto postupy vysvětluje spisovatel Josef Formánek v jedné kapitole své knihy „Syn větru“. Cituji:
„Po dopsání se z vás musí stát řezník – ořezejte text. Nechte uležet, protřepat, nemíchat. Minimálně měsíc. Jen hlasité čtení odhalí opakující se slova, tak zvané dvojáky a další kostrbatosti.
Vaši nepřátelé jsou: prostě, jakoby, potom, pak, náhle, najednou, která, který, ten, takovýhle, ta, to, já a další. Nevyhnete se jim, ale je to plevel. Za přídavná jména si rovnou sekejte prsty na rukou.“
Spisovatel Formánek je příjemný a moudrý muž. Mluvil jsem s ním, asi před dvěma lety, na prezentaci jeho knih v litoměřické knihovně. Ta jeho doporučení beru, neboť mají patu a hlavu. Zkušenou hlavu. Jen s tím sekáním prstů budu opatrný. Těžko bych pak mohl jeho rady realizovat.
Pozn. VJ: V Arnsburgu jsem byla, je úžasný.
Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka