Když se jeden z partnerů rozhodne změnit životní styl, zpravidla to ovlivní i život toho druhého, často život celé rodiny.
„Představte si, že se snažíte jíst zdravě a členové rodiny vedle vás u televize pojídají brambůrky a sladkosti. Často říkám, že když se někdo z rodiny snaží hubnout, je vhodné se před ním se svým jídlem schovat, dát si ho v jiné místnosti. Naopak, když se rodinní příslušníci snaží hubnoucího příbuzného podpořit a také změní svůj jídelníček, je to skvělá cesta,“ říká fyzioterapeut a psycholog Martin Cvrkal z centra Victus, který se zabývá psychologií obezity a věnuje se výzkumu jejich příčin.
Tvrdí, že rozhodnutí změnit životní styl a hubnout je velmi náročné a pokud se někdo pohybuje v prostředí, které to nechápe, je pro něj tato cesta náročná dvojnásob.
Podobnou zkušenost prožila jednašedesátiletá Jana z Prahy. „Doma jsme si potrpěli na takzvané opravdové jídlo. Můj muž si pod tímto pojmem představuje kus masa, omáčky, knedlíky. O víkendu jsem pekla buchty, koláče. Večer k televizi patřily brambůrky, různé křupky. Manžel do kávy i čaje dává cukr, nenapil by se obyčejné vody, kupuje zásadně slazené limonády. Jenže já přibírám více než on. On je ten šťastný typ, že sice má nadváhu, ale pořád je to pohledný silný chlap. Ze mě se časem stala obézní unavená ženská, která funěla do schodů. Rozhodla jsem se to změnit. Jenže manžel mě nijak nepodpořil. Dělal si legraci. Já si nakrájela okurku a mrkev a on to neustále komentoval, že jím jako králík a podobně,“ vypráví. Nakonec tátovi vynadala i dcera, která si všimla, že mámu v jejím snažení nemotivuje. „Jenže on to stále nechápal. Když jsem třeba připravila na oběd kuřecí plátek a hromadu zeleniny, byl naštvaný. Řekl, že to není opravdové jídlo. Nakonec jsem vařila pro sebe i pro něj zvlášť. Uvědomila jsem si, jak je sobecký a neeempatický. Místo toho aby byl rád, že chci dobře vypadat a být zdravá, mě pořád jen shazoval,“ dodává.
Právě rozdílný přístup ke stravování byl jedním z důvodů, proč se pár nakonec rozešel. Jana říká, že si uvědomila, že pro jejího muže bylo domácí pohodlí a hromady jídla prioritou, zatímco ona by při stejném životním tempu časem trpěla. Odstěhovala se k sestře, která žila sama v domku po jejich rodičích. „Za rok jsem zhubla dvacet kilo bez diet, bez cvičení. Prostě jsem jen přestala jíst knedlíky, omáčky, buchty. Pracujeme se ségrou na zahradě, chodíme na procházky, děláme si zdravá kvalitní jídla. Často teď slyším pochvaly, že vypadám dobře. Ale hlavně se cítím dobře. Přitom jsem to už málem vzdala. Manžel mě tak demotivoval, že jsem si říkala, že je to vlastně zbytečné, že je už jedno, jak vypadám,“ říká.
Právě přístup partnera či partnerky je mnohdy velmi důležitý pro to, zda snaha o změnu životního stylu skončí úspěchem nebo neúspěchem. „Podpora je opravdu důležitá. Setkal jsem se například s případy, kdy do ordinace přivedla žena muže a on měl nakonec při hubnutí skvělé výsledky, protože ho v tom podporovala. Mnohdy ještě lepší výsledky než ona,“ říká Martin Cvrkal a dodává: „Nezapomínejme, že každá dieta představuje fyzickou, ale především psychickou zátěž. Je to extrémní zásah do životního stylu.“
Což potvrzuje například životní zkušenost devětapadesátiletého Pavla. Před pár lety vážil přes sto dvacet kilo a začal mít vážné zdravotní potíže. „Hubnutí bylo prakticky otázkou života a smrti. Potíž byla v tom, že já se snažil a manželka se vedle mě ládovala dorty. Došlo mi, že jí na mě vlastně moc nezáleží, když se mě nesnažila podpořit. Začal jsem s ní o tom mluvit a ona byla překvapená. Vůbec jí nedošlo, že mi to vadí, že mi tím snahu hubnout ztěžuje. Nakonec se rozhodla, že do toho půjde se mnou a bylo to nejlepší rozhodnutí našeho života. Když se mně nechtělo jít ven, přemluvila mě. Když se nechtělo jí, donutil jsem ji já. Když jsem nakoupil zdravé jídlo, jedli jsme ho spolu. Vypadáme nyní lépe, než před dvaceti lety a naše cesta celkově utužila náš vztah,“ tvrdí.
Takže, pokud se někdo z našich blízkých rozhodne změnit svůj životní styl, pokud ho máme rádi, říkejme věty typu: to je dobře, to tě obdivuju.
Neříkejme: ale Maruš, mně se líbíš jaká jsi, mně ten tvůj gigantický zadek nevadí.
Psychická podpora je při hubnutí často mnohem důležitější než pečlivě sestavený jídelníček a každodenní měření váhy. Neznamená to, že když máme rádi na oběd kus masa a hranolky, musíme je přestat jíst, protože náš protějšek chroupe salát. Ale můžeme si ten salát občas dát s ním, vyjádřit mu podporu, místo toho, abychom říkali: hele, já udělám těch hranolků víc, dáš si taky, že jo?
