Bára Štěpánová: Nechci skončit v domácím vězení, ke svému životu potřebuji kontakt s lidmi
Bára Štěpánová v představení Trhni si, otče. FOTO: Jan Malíř

Bára Štěpánová: Nechci skončit v domácím vězení, ke svému životu potřebuji kontakt s lidmi

13. 3. 2021

Filmovou a divadelní herečku Báru Štěpánovou znají diváci většinou jako představitelku komediálních rolí, živelnou, věčně dobře naladěnou a přímočarou. Je ale taková i ve skutečnosti? "Jsem introvert, pesimistka a hroutím se," říká v rozhovoru pro portál i60 Bára Štěpánová.

Vy jste veřejnosti známá jako optimistická osoba...
Né, né to je velký omyl. To, jak si lidé spojují, a do dneška nechápu, že to dělají i poměrně inteligentní a vzdělaní lidé, že herec, je-li obsazován do nějakého typu rolí, že to koresponduje i s jeho vnitřním ustrojením, tak to je nesmysl. Já to stále dokola opakuji a těším se, že už se mě na to novináři nebudou ptát. To s tím prostě nemá vůbec nic společného, je to naopak. Já nejsem optimistka, jsem pesimistka a hroutím se. Jsem spíše introvert a člověk, který nevěří, že věci dobře dopadnou. Takže, když lidé ode mě očekávají něco jiného, je to pro mě strašně nepříjemné. Všichni si představují, že když někdo hraje v komediích , je veselý, že když je někdo tlustý, tak je dobrosrdečný. To jsou zažité stereotypy a člověk asi musí počítat s tím, že tak to fungují.

Vidíte a já jsem se chtěla zeptat, kde vy v tomto složitém období berete sílu a chuť do života?
No, to neberu. Jsem zoufalá a nešťastná. Jen abych to uvedla trochu obecně. V posledním roce slýcháme, že na prvním místě je záchrana lidských životů a zdraví. Nikdo nehovoří o tom, že i když jsme zdraví, tak ten život musí mít nějakou kvalitu. Omlouvám se, ale připomíná mi to dlouhou kampaň za slepice v klecových chovech. Slepice v těchto podmínkách nevýslovně trpí, ale asi by bylo možné říct, že je za daných okolností živá a zdravá. Tak jí to přeci musí stačit. A my dobře víme, že musíme slepici pomoct, aby nám dávala krásná vejce a dobré maso. V tomto případě se jasně hovoří o kvalitě jejího života. A najednou je lidem předkládáno, že by nám mělo stačit, že jsme živí a zdraví. Nikdo se nevyjadřuje k tomu, že nám chybí něco, co nás dělá lidmi.

Jak tedy sama snášíte toto období?
Já asi ještě chvíli samotu vydržím, ale neměla jsem to srdce říct devadesátileté mamince mého manžela, že se na Vánoce neuvidíme. Zachovala jsem se jako naprostý asociál a pozvala jsem naše nejbližší na Vánoce. Nechtěli jsme ji nechat se trápit steskem. Můžu jenom říct, že když přijela, uvědomila jsem si, že jsem nikdy neviděla tak šťastného člověka. S plnou odpovědností říkám, že my sice ty lidi chráníme, ale zároveň je pomalu zabíjíme. Ale pozor, to je čistě můj názor. Respektuji, že se staří lidé bojí, jsou v izolaci a nikam nevycházejí. Ta volba je na každém z nás. Vzhledem k tomu, že mám takovou zkušenost, tak si myslím, že je třeba žít naplno, žít na plný pecky. Já potřebuji ke svému životu sociální kontakty a potřebuji lidi...

Na čem nyní pracujete?
Strašně se těším zpět do divadla, protože to je to, co dává mému životu smysl. V roce 2019 jsem začala hrát v Divadle Ungelt ve hře Trhni si, otče ! Tohle skvělé představení budeme v létě znovu hrát na letní scéně na Novém Světě pod Pražským hradem. Tam se také poslední srpnový den chystá báječný večer nazvaný Ungelt zpívá. Potkám se tam třeba s Jitkou Smutnou, Táňou Dykovou nebo Petrem Stachem a dalšími, kteří v Ungeltu zpívají.

Co pro Vás znamená Divadlo Ungelt?
Byl můj dávný sen, jsem moc ráda, že se mi vyplnil. Dostala jsem tam teď další šanci. Budu spolu s Ondřejem Brouskem hrát v představení, které je plné zpívání. Režisérem je slovenský dramatik Martin Čičvák. Viděla jsem v Činoherním klubu inscenaci Bratři Karamazovi s Jurajem Kukurou, kterou právě režíroval Martin Čičvák. Bylo to naprosto dech beroucí a tak se na tu práci moc těším. Na podzim bychom měli začít zkoušet hru, jejímž autorem je Stephen Temperley. Je inspirovaná příběhem nejhorší zpěvačky všech dob Florence Foster Jenkins a jejího doprovodného klavíristy. Ona byla ve svém nitru přesvědčená, že je vynikající zpěvačka. Cítila to tak a vydávala ze sebe úplně všechno. Teď se vám asi vybaví film Božská Florence, ale s tím nemá naše inscenace nic společného. Musím zvládnout velkou porci písní a árií. Budu se na roli připravovat u Vladimíra Chmela, operního pěvce a člověka, který dává kondice zpěvákům. Není to tak, že se jednou ty árie naučíte a umíte je navždy. Musíte stále cvičit a pečlivě se připravovat. Premiéra se chystá v listopadu a já stále věřím, že lidé opět budou chodit do divadel. Na jaře jsme si říkali, že je tady skupina lidí, kteří stále touží po divadle a po kultuře a hlavně po zážitcích. Já jsem si uvědomila, že člověk potřebuje prožitky, aby mohl o nich vyprávět a vzpomínat na ně. Není nic horšího, než kdy si nemáte o čem povídat. Já se nyní strašně špatně soustředím, dělá mi problémy si číst. V hlavě mi stále běží něco jiného.

A máte se na co těšit v letních měsících?
Měli bychom již čtvrtou sezonu hrát v prostorách 27 českých zámků představení Strašidlo Cantervillské. Je to taková parádní čistá zábava s písničkami. Velkou roli tam hraje atmosféra a prostředí. Je jen zapotřebí, aby to situace umožňovala. Lidé se tam smějí. Smích je projevem radosti a svobody, není dobré se smát do roušky.
A ještě máme naději, že s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým odehrajeme představení 15. května v Litomyšli.

Vy se stále snažíte mít nějakou vizi...
Ano, to je velmi potřebné. A když se stane, že nemáte vizi, musíte mít alespoň vzpomínky. A tady myslím na naše seniory, protože ti musí mít někoho, komu ty vzpomínky mohou vyprávět. Potřebují někoho, kdo jim dopřeje sluchu. Takhle se opravdu žít nedá. Život končí smrtí a i kdyby přišla o něco dříve, já potřebuji normálně žít. Nechci skončit v domácím vězení, i když je to vězení luxusní.

 

Bára Štěpánová je filmová a divadelní herečka, zpěvačka a moderátorka. Diváci si ji pamatují z filmu Tisícročná včela, z baladického příběhu Nevěsta pro Paddyho, ze seriálu Ordinace v růžové zahradě či jako moderátorku televizních pořadů Gilotina a Trní. Svoje umění ukázala i v představení Slaměný klobouk v divadle Semafor. To jaké životní hodnoty vyznává, vyjádřila v roce 1986  podpisem Charty 77. Organizační um předvedla jako asistentka prezidenta Václava Havla první dva roky po listopadové revoluci.

 

 

 

divadlo herci rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA