Opět něco zcela jiného. Návrat až do vzdálené minulosti. Docela malá kapitolka z druhé části mojí knihy Návraty.
Škoda, že si člověk své sny většinou nepamatuje. A když přece, tak jen ubohé trosky, ze kterých lze jen těžko skládat nějaký děj. Je to škoda. Naše podvědomí, zbavené jakékoli rozumné kontroly, si v noci doslova dělá, co chce. Klidně si spojí dohromady příběhy, které spolu vůbec nesouvisí, a člověk si pak láme hlavu, jak k tomu vlastně přišel.
Když jsem se dnes uprostřed noci zpocený probudil, byl jsem docela rád, že jsem tomu hroznému medvědu, který mě honil, unikl ve zdraví. Unikl jsem mu do jakési podzemní jeskyně, vyhloubené ve svahu neznámého, zeleného údolí. Uvědomil jsem si najednou, že bych měl vstát a ten sen si zapsat, neboť to byl sen neobyčejně působivý a výpravný. Doslova jak akční film. Dokonce se v jeho závěru dostalo i na střílení a bandu jakýchsi ničemů. Než jsem si to ale v polospánku stačil srovnat v hlavě, usnul jsem znovu.
Škoda, že jsem nevstal. V tom snu se totiž náhle objevil i můj dávný přítel Jiří. Ale nebyl to ten skoro šedesátiletý, trochu plešatý pán, se kterým jsme se kdysi srdečně zdravili na našem třídním srazu základky, uskutečněném poprvé po 45 letech. Byl to mladík, sotva škole odrostlý, Jiří našeho mládí, ten, se kterým jsem házel šišky po opalující se ševcově Helence, nebo se bezcílně toulal po vonících stráních Ovčína. No, a ten samý Jiří se také objevil v oné podzemní sluji, kam jsem prchl před zdivočelým medvědem. Něco jsme si tam povídali. Pak jsme šli městem po chodníku a zase jsme si něco povídali. My dva s Jirkou jsme si vůbec pořád něco povídali. A nejenom v tomto snu. Anebo jsme mlčeli. Chodili jsme kolem vody, pak po silnici zase nazpátek a pak zase podle vody, kouřili vyklepané lípy a mlčeli. A bylo nám dobře.
Ta snová podzemní jeskyně mi ale cosi připomněla. Kdysi, když nám bylo asi deset let, jsme plánovali vykopat pod jabloňovým sadem u řeky právě takovou jeskyni, do které jsem se v noci běžel skrýt. Dokonce jsem tehdy nakreslil její plánek, rozmístění nábytku i osvětlení. Jak vidno, moje podvědomí mi to nyní připomnělo. A aby mě přece jen trochu zmátlo, přidalo k tomu ještě toho medvěda. Ale já jsem se zmást nenechal.
Přednášky z psychologie byly na plzeňské fakultě všeobecně oblíbenou disciplínou. Mojí určitě. Možná i díky nesmírně sympatickému mladému asistentu, který ji přednášel. Dodnes si kupodivu pamatuji i pár definic, které jsme si v malesickém zámečku po večerech vtloukali do hlavy. A tak jsme se na těch přednáškách také mimo jiné dozvěděli, co to vlastně sen je. Vzpomínky, fantazie, nesplněná přání, erotické představy. Problémy a představy, které jsme nedokázali vyřešit a realizovat v běžném životě, dostávají pak svoji poněkud divnou podobu v našich snech. To naše bláznivé podvědomí zmixuje v noci stopy z různých časových rovin, z různých událostí a představ. A vznikne z toho úplný nesmysl a my pak marně bádáme, jak jsme mohli k tomu vlastně přijít.
Přiznám se, že nikdy v životě mne žádný medvěd nehonil. Ale ta paralela mého snu s virtuální jeskyní našeho mládí, pod vltavským břehem, ta je více než přesvědčivá. Dokonce mi bylo jasné, jak a čím tam budeme svítit. Na velkém smetišti poblíž pískovny, kam jsme chodili vypouštět plechovkové parní rakety, jsme jednoho dne našli staré dynamo. Je až neuvěřitelné, kolik nápadů a plánů se dokáže urodit v dětské hlavě nad jedním starým dynamem, o kterém jsme ani nevěděli, zda je vůbec funkční. Pečlivě jsme ho tedy očistili, zkusili jsme, jestli se točí a vydali jsme se s ním k nám domů. Moje hrátky s elektřinou moji rodiče dobře znali, neboť museli už dvakrát volat obecního elektrikáře, aby vyměnil venku na domě pojistky, které jsem dokázal vyrazit v celém objektu, včetně pošty a Dvořákova památníku.
U dynama se tohle přece nemůže stát, řekl jsem si, a dokonce jsem ke zkušebnímu spuštění dynama přizval i svou matku jako asistentku. Nevím, co mě tenkrát napadlo, ale vzal jsem z mísy na stole trochu přezrálou hrušku, zastrčil do ní oba kabely dynama a tu hrušku jsem vložil matce do ruky. "Podrž to, prosím tě, na chvíli," řekl jsem jí. "Musíme to vyzkoušet."
Nasadil jsem na hřídel dynama jakousi improvizovanou kliku a dvakrát s ní rychle otočil. Dynamo fungovalo perfektně. Když se matka po chvíli sbírala ze země, neměla už ani sílu dát mi pár facek.
"Koukejte oba vypadnout i s tím krámem," zaječela na mne. "Vždyť mě to mohlo zabít."
Jiří z toho byl docela špatný a celý další týden se k nám bál přijít. Dynamo skončilo opět na smeťáku, a protože jsme přišli o zdroj světla, skončily tam i naše plány tajemné jeskyně.
Jeden jediný sen. Jaký řetěz asociací dokáže vůbec spustit. Skoro bych na ten příběh s jeskyní pod vltavským břehem zapomněl, kdyby nebylo tohoto zvláštního snu. Co se mi ještě všechno asi vybaví? Na jednu drobnou vzpomínku se najednou začnou nabalovat další a další a z nočního podvědomí začnou najednou vyplouvat roztodivné příhody a děje, ve kterých je zašifrován i kus našeho mládí.
Já a Jiří na procházce podél Vltavy. I s nezbytnou cigaretou.