Tento příběh je pokračováním předcházejících příspěvků s názvem Marta.
Po dlouhé době našla ve své domovní schránce normální dopis s ručně psanou adresou. Byla to velká naducaná obálka a Marta si byla téméř jistá, že nepůjde o žádnou reklamu. Nedočkavě obálku rozřízla. Odhadla to dobře, byla to spousta obrázků namalovaných jejími vnoučaty. S chutí si je prohlížela a odhadovala, co na nich asi tak je. Skoro všechno, co děti kolem sebe vidí a čím žijí. Několik sněhuláků v různém provedení a sáňky - to je asi z doby, kdy si děti mohly užívat zimní radovánky. Pak několik koček, jedna snad i s čerstvě chycenou myší. Dort, který asi dostala Anička k narozeninám. A pak poznala i několik kreseb, kde se vyskytovala ona jako babička. Naštěstí ji děti znázornily vždy s úsměvem od ucha k uchu. A často držela hrnec nebo misku, patrně s něčím dobrým na zub. Na jednom z obrázků byla dokonce namalovaná na obrazovce počítače, to je teď jediná možnost, jak se s dětmi alespoň na dálku mohou vidět.
K obrázkům připsala pár slov její dcera:
“Mami, dětem se po tobě stýská, tak ti občas malují obrázky. Toník dokonce řikal, že by se nechal i otestovat, jen kdyby mohl jet za babičkou. Teď sice nechodí do školky, ale už i výuka předškoláků probíhá online. Připojujeme se do školky jednou týdně, dostaneme pár úkolů a během týdne je Toník musí udělat. Hodně kreslí, vystřihuje a lepí. Samozřejmě mu já nebo Milan radíme a pomáháme. Je to jiná doba...”
Marta se chvíli nad obrázky dojímala, ale pak si uvědomila, že musí vyrazit na nákup, aby bylo co k večeři. Dnes bude jídlo trochu slavnostnější. V nové domácí sauně bude probíhat první saunování.
Petrovi se sauna opravdu povedla, pomyslela si Marta uznale, když si ji byla prohlédnout po úplném dokončení. Vlastní dřevěná sauna s přední prosklenou stěnou byla sice smontovaná z dodané stavebnice, ale upravený byl i celý prostor v suterénu, kam byla sauna umístěna. K dispozici tu byl oddělený kout se dvěma sprchami i lehátka pro relaxaci. A další užitečné vybavení - malá lednička na nápoje, skříňka se skleničkami, věšáky a poličky. Poprvé si ji dnes vyzkouší Petr s Liborem a Martinem, kteří se na jejím vzniku také podíleli. A na Martě bude postarat se o Sofii a přitom připravit nějakou dobrou večeři pro všechny. Až chlapi skončí se saunováním, bude večer a určitě budou mít hlad. I Petrova vnučka Sofie půjde letos poprvé do školy a stejně jako Toník dostává ze školky domácí úkoly. Ty s ní však dělává maminka, popřípadě Martin. S babičkou si Sofie hlavně hraje, nebo jí pomáhá v kuchyni. A dneska jsou s babičkou tak trochu spiklenci, protože chlapům neprozradily, co budou dělat k večeři. Marta by jim to klidně řekla, ale viděla, že je Sofii líto, že ona dnes do sauny nemůže, a tak pro ni vymyslela alespoň přípravu jídla s překvapením. Sofie si dokonce mohla vybrat, co budou vařit. Samozřejmě budou připravovat špagety, protože ty Sofie miluje. A ještě k nim udělají hromadu salátu z čerstvé zeleniny.
Chlapi si první saunování opravdu užili. A pak se zrelaxovaní ochotně hrnuli k připravenému jídlu. Sofie je zasypávala různými otázkami ohledně sauny a oni při tom stíhali nejen jíst, ale i konzultovat drobné zádrhele ve fungování sauny a plánovat další vylepšení. Bylo vidět, že je to opravdu nadchlo. A to nejen jako jedna z možností, jak si zpestřit dobu coronavirovou, ale i jak si vylepšit svou tělesnou odolnost. Martu překvapilo i to, jak si Libor pochvaloval práci s Petrem.
“Jsem moc rád, že jsem ti mohl na sauně pomáhat. A hodně jsem se přitom od tebe naučil.” přiznával se Libor a Petr souhlasně pokyvoval hlavou.
“Práce, která je za mnou vidět, mě baví. Má nějaký smysl.” pokračoval, zatímco mu Petr doléval víno.
“A hlavně jsem se taky dostal na chvíli ven z té mojí domácí klece. Někdy už to tam začínám nenávidět. Připadám si jako malá bílá myš zavřená ve skleněném akváriu. Sem tam dostane něco k jídlu, občas se proběhne v kole. Někdy někdo zaťuká na sklo a ona je z toho celá vedle. A tak pořád dokola...”
Po tomto monologu Marta uznala, že bude načase, aby Sofie šla do spát. Samozřejmě ji chvíli musela přemlouvat, protože ji řeči u stolu dospěláků velmi zajímaly. Nakonec jí musela slíbit, že zítra půjde do sauny ona s maminkou a s babičkou. A k tomu ještě pohádku na dobrou noc.
Z jedné pohádky nakonec byly dvě, trvalo to poměrně dlouho, než Sofie usnula. Ještě, že do jejího pokojíčku nedoléhal hluk, který dělali chlapi v jídelně. Pěkně se rozjeli, pomyslela si Marta. Pak začala rozeznávat Liborův ukřivděný hlas.
“Amy mě měla jen jako přívěšek...jako užitečný doplněk ke své kariéře. Nikdy mě nemilovala. Rozešli jsme se a ani nehnula brvou. Ale teď je na tom stejně jako my všichni... v lockdownu zavřená hezky doma...žádné cestování po světě.”
Než Marta došla dlouhou chodbou do jidelny, Libor přerývaně pokračoval: “A Jana...na tu jsem zase nesměl ani sáhnout...ta se bála, abychom nezplodili nějaké malé aspíky. A pro Lenku jsem byl jenom předskokan...předskokááán...” začal prozpěvovat. Poslední slovo se mu asi hodně zalíbilo.V tomto okamžiku bylo Martě jasné, že je třeba rychle zasáhnout. Vešla rozhodně do jídelny a očima přelétla situaci. Libor už naštěstí nemluvil a hlavu měl položenou na stole. Petr s Martinem se na sebe rozpačitě dívali.
“Tak se pánové o kamaráda jistě postaráte. Ten dnes domů nedojde. Uložte ho na pohovku nahoru do atelieru, ať se z toho vyspí.” řekla rezolutně a začala uklízet použité nádobí a prázdné lahve ze stolu. Z kuchyně pak zahlédla, jak Petr s Martinem dostrkali Libora ke schodům a pomalu ho vláčí nahoru do podkroví. Pomyslela si, že možná bude dobře, že se Libor vypovídal z toho, co držel někde uvnitř a co ho trápilo. Jen je škoda, že na to potřeboval alkohol, aby to dokázal ze sebe dostat. Ale pokud si to bude zítra pamatovat, bude mu třeba líp. Nebo také ne. Spíš ho bude pořádně bolet hlava, protože na alkohol není zvyklý.
Právě, když dovírala naplněnou myčku a chtěla ji pustit, přišel za ní do kuchyně Petr a hlásil: “Rozkaz splněn, paní velitelko. Liborovi jsme sundali boty, uložili ho na pohovku a přikryli.” Jako ješitný chlap chtěl dát Martě najevo, že zase jednala až příliš rezolutně. Věděl, že se Marta za tu velitelku bude durdit, ale to se mu u ní líbilo. Přistoupil k ní, objal ji zezadu a políbil ji na krk. Marta by se mu radši dívala do očí, a tak se snažila v jeho objetí otočit. Ale nedařilo se jí to, Petr jí držel pevně. V tom okamžiku vešel do kuchyně Martin. Chtěl se ještě napít, ale když je uviděl, zarazil se.
“Jdu si jen natočit trochu vody...” řekl potichu, jakoby by to bylo nezdvořilé.
“Jen pojď, my už jdeme nahoru.” řekl Petr a pustil Martu ze sevření.
Nahoru po schodech do podkroví skoro vyběhli. Jako dva spiklenci se smíšenými pocity. A oddechli si, když za sebou zavřeli dveře ložnice. Věděli, že na tomto výsostném území už je nikdo nebude rušit.
Petr Martu hned za dveřmi znovu objal a lišácky řekl: “Teď snad už všechny moje, tvoje i naše děti spí. Budeš mít trochu času i na mě?”
“Já snad na tebe nemám čas?” ohradila se Marta naoko rozhořčeně, i když tušila, že to Petr myslí trochu jinak.
“V poslední době jsi většinou spala, když jsem přišel do ložnice...” odpálkoval její otázku.
“Musíš přijít trochu dřív...” dodala už trochu zbytečně Marta. Oba věděli, jak na tom jsou, už v okamžiku, kdy se objali v kuchyni. Petr jí začal postupně rozepínat knoflíčky na halence a líbal ji na odhalená ramena. Ona mu vjela rukama pod vyhrnuté tričko na zádech. Ráda se dotykala jeho teplé hladké kůže. A nakonec mu stáhla triko přes hlavu a uvolnila pásek na kalhotách. Jejich oblečení se postupně vršilo na hromádkách na zemi. Marta se ráda milovala úplně nahá, dokonce ani světlo jí nevadilo. Petr se v tomto směru velmi rychle přizpůsobil. Když si sedla na okraj postele, klekl si na zem a zabořil hlavu do jejího klína. V posteli mu kupodivu nevadilo, když byla jeho velitelkou. Líbilo se mu, jak je hravá a vynalézavá. I jak ho inspiruje a jak mu umí dát najevo, co se jí líbí a co ji vzrušuje. Skoro vždy ho překvapila nějakou zajímavým nápadem, který zpestřil jejich milování.
Petr už chvíli vedle Marty spokojeně oddychoval, ale jí se stále nedařilo usnout. V posteli se přetáčela z jedné strany na druhou a hledala vhodnou polohu. Ale hlavně nedokázala zklidnit proud myšlenek, který jí vířil v hlavě. Bylo jí líto Libora, který se ještě nevyrovnal s rozchodem s Janou a cítil se nespokojený a osamělý. Ale věděla, že se s tím musí nějak poprat sám. Třeba mu s tím trochu pomůže zázemí téhle velké a zvláštní rodiny, která vznikla spojením několika dříve osamělých lidí. I její vlastní život se za poslední dva roky podstatně změnil. Nejen v tom, že žije s Petrem. Stala se neodmyslitelnou součástí tohoto domu, kam kdysi přišla jen pod tlakem okolností.
