Již při příletu jsme na letišti získaly podrobnou mapku pláží. Při čekání na převzetí auta jsme si v ní podtrhávaly některá doporučená místa na východním pobřeží. Náš původní plán se již na začátku pobytu zhroutil. Hanka se po včerejšku dosud úplně nezmátožila, přestože užívala nějakou svoji medicínu. Nabídku, že s ní některá z nás tady zůstane, rázně odmítla. Stejně jako včera, nechtěla ani dnes doktora.
Klidový režim
Vzdálit se však tak daleko, jak bylo původně plánováno, jsme se neodvážily. Hanku jsme na její přání nechaly doma v klidovém režimu, s dietní stravou, mobilem a sardinskou uklízečkou. Ta se čiperně pohybovala mezi pěti zdejšími domky, které byly zabezpečeny společným plotem s uzamykatelnou bránou. Uklízela uvnitř i venku na zahradě. Byla matkou majitele nového, pěkně upraveného areálu, v němž jsme pobývaly. Přijížděla sem sama každé ráno malým Fiatem. Majitel zde také nebydlel. Viděly jsme ho jen první den, kdy nás přijel přivítat a provedl nás „naším“ domečkem.
Uklízečka – čupr důchodkyně – školitelka
Hned, jak viděla, že jsme se usadily na terase ke snídani, spustila na nás rychlopalbu slov v rodné sardinštině. My jsme zíraly a snažily pochopit, co nám sděluje. Byla připravena na nechápavé turisty a uchýlila se k pantomimě po italsku. Bylo to školení o povinnosti třídění odpadků. Vysvětlovala systém barevných pytlů (více druhů, než u nás kontejnerů) a s tím související denní odvoz stanovených obsahů. Aby měla jistotu, že cizinci pochopili, co od nich žádá, měla připravenu grafickou tabulku s vybarvenými políčky a vyznačenými dny v týdnu. Tu nám předala a vyloudila úsměv na tváři, když jsme potvrdily, že budeme tyto zavedené zvyklosti dodržovat. Bylo patrné, že je schopna si sjednat pořádek. Vynikala ochotou pomoci s čímkoliv, co bylo potřeba. Stala se takovou naší pojistkou i pro případnou rychlou pomoc Hance.
Nečekané objevy při testování pláží
Jen ve trojici jsme tedy vyjely zjišťovat, které pláže v blízkém okolí by nám nejvíce vyhovovaly pro koupání po návratech z našich výletů. Přímo v Budoni, kde jsme byly ubytované v místní části Tanaunella, to na koupání moc příjemné nebylo. Moře vyvrhovalo na břeh řasy a chaluhy, které nikdo neodklízel. To by bylo možná terno pro farmaceutický průmysl, nebo kosmetické firmy, které tyto suroviny zpracovávají. Nám se tam navíc nelíbila zpola vyschlá zapáchající říčka, která zde ústila do moře. Ovšem panoramatu s výhledem na blízké hory i vzdálenější útesy nebylo co vytknout. Tady jsme se však nevykoupaly ani později. Po tomto zjištění jsme se autem vydaly směrem k jihu.
Hned na prvním místě přeplněné parkoviště dávalo tušit, že sem se musí vyrazit časně zrána. U cesty se tam parkovat nesmělo, odjely jsme objevovat jinou vhodnou pláž. Naší pozornosti neunikla během jízdy zřícenina hradu na vápencové skále a pod ním vesnice, tonoucí v záplavě zeleně. Z obchvatu jsme vyjely na křižovatce špatně a rázem jsme se ocitnuly v úzké jednosměrné uličce, vedoucí do historické části obce Posada.
Obec Posada
Nechtěně jsme pokračovaly dle přikázaného směru jízdy vzhůru do strmého vrchu a vyhlížely odbočku k návratu. Značky nás pak poslaly do tak prudkého sešupu, že na něj žádná z nás nezapomene. Nebojácné Míle náhle došel humor. Za volantem zatínala zuby a přivírala oči. Jana vedle ní se tlačila hlouběji do sedačky, snad aby auto nešlo do kotrmelců. Já bezmocně a odevzdaně sledovala z místa vzadu, jak tohle drama dopadne. Míla s pomocí boží udržela koně pod kapotou na uzdě a sklidila naši pochvalu.
O vteřiny hrůzy byla ochuzena indisponovaná Hanka, odpočívající „doma“. Po našem šťastném návratu potvrdila, že bez tohoto zážitku se klidně obešla. Ještě dodala: „Kdybych to bývala viděla, určitě by mi bylo znovu zle.“ Poznaly jsme, že Hance odpočinek prospěl, měla chuť na drobné vtipkování.
Až později jsme se dověděly, že díky své historii a výjimečné poloze patří Posada do Klubu nejkrásnějších vesnic Itálie a je jednou z nejstarších na Sardinii (2. stol. př. n. l.)
Další místo Torre San Giovani se nám zdálo romantické. Zachovalá strážní věž na břehu, za zálivem jachetní přístav, to vše tvořilo působivé panorama. Avšak přístup do moře mezi vyčnívajícími kameny nám vzal chuť tady zůstat. Dostatečným varováním pro nás bylo, že v těchto místech se nikdo nekoupal. Odjely jsme. Následovala Santa Lucia, to bylo dobré, ale stále ještě ne to pravé. Bylo by zbytečné vyjmenovávat všechna místa, kde jsme se zastavily a vykoupaly. Bylo jich hodně. Při návratu jsme ještě znovu zkusily zaparkovat v La Calleta. Povedlo se a pláž se nám líbila. Na ní jsme trávily pozdní odpoledne ještě v některých dalších dnech.
Následovalo seznamování s opěvovaným Smaragdovým pobřežím a vyhlášenými přístavními městy. O tom ale zase až v příštím - 4. dílu.
