Ostrov má tři mezinárodní letiště. Naším cílem bylo letiště Olbia. Je nejvhodnějším výchozím bodem pro poznávání Smaragdového pobřeží a dalších různorodých zajímavostí ve východní části ostrova, kterou jsme toužily vidět při své první návštěvě Sardinie.
Náhlá nevolnost
Jakmile jsme vystoupily z letadla a stanuly na pevné zemi, neušla naší pozornosti pobledlá tvář Hanky a její velmi zničený výraz. Přiznala, že není ve své kůži. Cítila se celkově strašně mizerně, bolelo ji břicho, třásla se zimou. Přitom bylo příjemné teplo! Tak to je zlé, co budeme dělat? Máme shánět lékaře? Ne, ne, rezolutně odmítla tento návrh Hanka. Přiznala, že už před cestou měla nějaké větší starosti a nespala několik nocí. Až si odpočine a pořádně se vyspí, určitě bude zase dobře. Uvěřily jsme tomu, ale současně ihned přizpůsobily původní plán vzniklé nečekané situaci.
Čtyři ženy a auto z půjčovny
Abychom zamýšlená místa zvládly navštívit, věděly jsme, že se neobejdeme bez auta. Na tom jsme se dohodly ještě doma v Česku, již při plánování trasy. Tehdy nastala příležitost pro Mílu. Od nás dostala požehnání k výběru vyhovujícího auta. Okamžitě žhavila internet, hledala půjčovny, a nám posílala odkazy, ať mrkneme na to, či ono. Byla ve svém živlu. Zkoušela to na nás i s luxusními vozy, jen tak – co na to asi řekneme. Pochopila, že podobné legrácky neprojdou. Odsouhlasily jsme si levnější třídu vozů, a po různých pro a proti jsme se shodly na menším Citroenu. Věděla jsem, že všechny máme zkušenosti tak akorát s citrónem do vody, nebo čaje, nikoliv s automobilem této značky. Ale Míla je borec – sedne do čehokoliv a okamžitě jede - poradí si rychle s hustým provozem i neznámým terénem. Na tuhle jízdu jsem se začala hodně těšit. Vždycky jsem řídila moc ráda. Vy už ale víte z úvodní části, že já kvůli očím se tentokrát měla jen vozit, nikoliv řídit auto.
Čekání
Všechna naše zavazadla jsme vyrovnaly v příletové hale u lavičky. Hanku usadily nejpohodlněji, jak jen to bylo možné. Prvního bodyguarda jsem dělala nejprve já. Míla s Janou šly s plánkem a potvrzením rezervace hledat tu správnou autopůjčovnu (bylo jich tady více). Povedlo se najít ji celkem brzy, nebylo to daleko. Ovšem fronta zájemců veliká. Měly jsme objednaný čas k převzetí auta - ten ještě zdaleka nebyl naplněn. Za normálních okolností bychom asi čekaly v některé z restaurací. Teď jsme raději svorně zůstaly s Hankou v letištní hale. Když nadešla správná hodina Há, šla se Míla znovu zařadit mezi zájemce o auta. Papírování trvalo nepředstavitelně dlouho, ale o to rychleji proběhlo přímé převzetí vozu. Míla obdržela do jedné ruky smlouvy, do druhé klíče od auta. Ten obsluhující jen vyšel ze dveří, rukou ukázal směr ke správnému parkovišti, oznámil číslo parkovacího místa a podotkl, že přesně tam na konci pobytu zase auto vrátíme s plnou nádrží a v dohodnutém čase. Popřál šťastnou cestu a rychle zmizel.
Odjezd do Budoni – místa našeho ubytování
Naskládaly jsme do auta nejprve zavazadla, pak sebe. Míla uchopila volant, Jana navigaci. Na mě zbylo jen přidržování dvou kufrů, aby v zatáčkách nepadaly na Hanku, o kterou už se málem pokoušely mdloby. Do zavazadlového prostoru se dle našeho předpokladu totiž vešla jen dvě zavazadla a další dvě jsme musely strpět mezi zadními sedadly. Totéž se bude opakovat již jen při zpáteční cestě (doufejme, že s uzdravenou Hankou).
Šikovná navigátorka Jana poctivě hlásila každé odbočení i přiblížení k cíli. Zhruba za půl hodinky dovedla řidičku Mílu zcela neomylně před „náš domeček,“ vzdálený od letiště asi 35 km. Ten se na 10 nocí stal nepostradatelným útočištěm, kam jsme se vracívaly na noc.
V následujícím 3. díle se dozvíte něco o zážitcích při testování pláží na východním pobřeží Sardinie.
Pokud vám unikl 1. díl a máte o něj zájem, tak ho najdete zde.