Jsou bolesti
na které není
lék.......
Jsou rozhodnutí
které už
nevrátíš zpět.....
Jsou vzpomínky
které nikdy
nevymažeš......
Jsou lidé na které
nikdy nezapomeneš......
….a já jen k citátu dodávám:“ bolest, rozhodnutí, vzpomínky, lidé – jsou slova, co čas nikdy neodvane z naší mysli".
Zima je v plném proudu, koronavirus nás stále souží a konec se snad rýsuje, ale kdo ví? To je ten správný čas, na malé zamyšlení.
Vybrala jsem si pro něj citát, pro mě neznámého autora, který mě přivedl na určité etapy z mého života.
Jsou bolesti, na které není lék....
Ano, je to tak. O jedné z nich bych se letmo zmínila. Nejhorší, co rodiče v životě může potkat, je hledět do hrobu svého dítěte. Do konce života to nepřebolí, jen se trochu s tím rodiče naučí žít.
Syn maminčiny sestřenice Jarda se vydal s partou kamarádů do jižních Čech na dovolenou. Těšili se, že si užijí koupání, turistiky, nikdo netušil, že to bude nejhorší dovolená v jejich životě, pro jednoho z nich docela poslední. Jarda se rozloučil s rodičí a bratrem a s partou odjeli. Bohužel, to byl poslední den, kdy jej rodiče viděli živého. Dorazili na místo kempování a rozhodli se prozkoumat nejbližší okolí. Po silnici šlo 11 dovolenkářů jako husy za sebou, Jára předposlední. Potřeboval si zavázat botu a ten poslední ho předešel. Když si botu zavázal a ušel několik metrů, byl poslední. Předjíždějící vozidlo z pravého pruhu při předjíždění vyjelo nesmyslně až ke krajnici levého pruhu a do Járy zezadu narazilo a odhodilo ho na kmen stromu. Ten byl na místě mrtev, ač měřil 2 metry a měl 110 kg, byl k nepřehlédnutí. U soudu se řidič hájil, že ho neviděl. Nesmysl. Předposlední kluk, který by normálně byl poslední a byl by tak asi mrtvý, se zhroutil. Hrůza, děs. Všichni se sbalili a odjeli domů. Doma už rodiče věděli, že jejich Jára se už nikdy nevrátí. Než byl soud, přijel řidič a jeho rodiče a manželka s dětmi jako procesí orodovat, že on za to nemůže, že má malé děti, tak aby nemusel do vězení. Rodiče je vyhodili a nemohli pochopit jejich jednání, které bylo až sprosté. Řidič se hájí že má dvě děti, ale že dospělého syna zabil jiným rodičům, to zcela nebral v úvahu. Dostal 2 roky a neodpoustili mu ani den. S tím, že zabil mladého člověka, bude žít nadosmrti, i když, třeba už na to zapomněl, šlo mu hlavně o jeho rodinu. Já i další jsme přišli o dobrého kamaráda, hodného, obětavého kluka, který nezkazil žádnou srandu a byl to srdcař. Už je to sice 48 let, ale vše se mi vybavuje, jako kdyby to bylo včera. Járo, nikdy jsem nezapomněla a určitě v tom nejsem sama....
Jsou rozhodnutí, které už nevrátíš zpět...
Ano, každý z nás někdy v životě stál před určitým rozhodnutím, které mělo ovlivnit náš život.Není jednoduché se rozhodnout v banálních věcech, natož pak ve věcech osudových. Právě proto, že rozhodnutí nikdy nevezmeš zpět. Já zmíním jedno životní rozhodnutí, kdy jsem dlouho váhala změnit zaměstnání. Bylo to ještě před revolucí a měla jsem i slušnou pozici ve státní správě. Přesto po mnoha bezesných nocích jsem se rozhodla, že to, co někteří představitelé moci, které zvolil lid, předvádí, není zrovna to, na čem bych se měla podílet. Ač řada zaměstanců měla tzv. po straně stejné názory jako já, nikdo se za mě nepostavil. Popravdě, nečekala jsem to, báli se o svá místa. Ustála jsem to, odešla jsem a nikdy pak už jsem nelitovala. Ale rohodnutí a pak ta nejistota byla na dlouhou dobu mou noční můrou, umocněnou onemocněním otce, který mi před očima umíral. Bylo to těžké životní období...
Jsou vzpomínky, které nikdy nevymažeš....
Každý z nás má nějaké vzpomínky, které naše mysl tam někde v hloubi duše uchovává. Jsou to hlavně vzpomínky na naše nejbližší, nebo na určitá místa, která se pak stanou naší srdeční záležitostí. Jsou to vzpomínky, které se tvořily během celého našeho života, a jsou nedílnou součástí našeho života, ke kterým se rádi vracíme a zvláště pak v seniorském věku nám dokáží zlepšit náledu. Alespoň já to tak cítím.
Když se tak vracím do dětství, moje vzpomínka je na dobu, kdy tatínek s maminkou přinesli domů mého čerstvě narozeného brášku. O mnoho let později, jsem svému muži řekla „ano“ a „ v dobrém i zlém“ a tak je to dodnes a za rok na to jsem si i já přinesla domů své vytoužené zlatíčko, svého synka.
Nikdy nezapomenu na svoji milou, milující a chápavou babičku. Co umím, za to vděčím jí. Mnohdy sedím a vzpomínám, jak mi dávala rady do života. Někdy jsem to brala lehce s úsměvem, ale pak jsem časem zjistila, jak jsou to pravdivé rady. Děkuji tam nahoru, babi, jen ráda bych tě za tyto rady pohladila a políbila na vrásčité čelo. Bohužel...Dodnes jsem šťasná, že jsem s tebou mohla žít, protože láska tvá a životní moudrost navždy obohatily moje srdce. Děkuji a nikdy nezapomenu...
V některých svých článcích jsem se vyznala z míst mého srdce. Patří mezi ně Posázaví-Český Šternberk, Poříčko, Sázava, Špindl, Vranov, Bítov, Předhradí u Skutče, Lichnice, Žleby, můj milovaný Třebonín a hlavně moje rodné město Kolín. Vzpomínky na tato místa, ze kterých mám řadu fotografického materiálu, mě vždy, když se jimi kochám, dostanou a mnohdy se přidají i slzy štěstí, že jsem mohla v životě poznat nejen dobré lidi, ale i krásná místa naší země, mojí vlasti. Jsou to místa, která mají své genius loci a navždy zůstanou součástí mého života a nikdy se mi z mysli neztratí. Ja krásné se v duchu přenést do mládí nebo třeba i do nedávné minulosti a užít si krásy přírody s milými lidmi. Hodně to srovná myšlení a duši.
Ale jsou to i vzpomínky, které by nejraději naše mysl vytěsnila, ale nejde to. Jsou to ty, které negativně ovlivnily náš život. Patří hlavně mezi ně smrt rodičů, prarodičů, blízkých příbuzných, kamarádů.
Dála pak jsou to vzpomínky, kdy se rodině či nám dělo nějaké příkoří během života. Ale zase, z chyb, křivd, šikany, příkoří se člověk může hodně poučit a napříště pak být silnější a statečnější.
Někdy se mi zdá, že je mnoho lidí, jak říkám: na kterých se osud doslova vyřádil. Sestra mé babičky, která zemřela v 95 letech, přežila celou svoji rodinu. Nejdřiv jí umřela dcela Alenka na zánět mozkových blan ve 12 letech, pak v roce 1969 na chřipku její můž, o mnoho let později, zemřel na rakovinu její syn v 50 letech o pár let později jeji snacha Jarka též na tuto nemoc. Všem blízkým, které milovala, se i ve vysokém věku dívala do hrobu. Poslední žijící, její sestra, moje babička Jarmila, pak ji vyprovodila na její poslední cestě spolu s jejími vnoučaty. Příběhů je mnoho, jsou možná i horší vzpomínky, které nám zůstanou skryty v mysli až do dne posledního.
Jistě je i mnoho vzpomínek na dosud žijící lidi, na mnoho věcí, událostí, příběhů, které se staly třeba nedávno, ale tak nějak nám utkvěly v paměti a asi tam i na hodně dlouhou dobu zůstanou. Stačí třeba přání vnoučátek, jejich popovídání a pomazlení, oni říkají tulení. To, když vás vezmou za ruku jeden z jedné a druhý z druhé strany, a putujeme, zpíváme si a jsme šťastni. Co si víc člověk může přát? Je to obyčejné lidské štěstí, které není tak samozřejmé. Já ho mám a jsem tomu nahoře za něj moc šťastná, i když ho nemám tak často, kvůli rozdělené rodině.
Jsou lidé, na které nikdy nezapomeneš...
Žijeme ve společností, kde spolu s námi žijí naší blízcí, přátelé, kamarádi a nebo jen známí. Lidé jsou různí, dobří, zlí, pomlouvační, závistiví, zákeřní. Je na nás, jak se pak s nimi vypořádáme. Těm zlým a jim podobným nebudu věnovat ani řádek, nestojí za to. Za to ti, na kterých i po letech vzpomínám s láskou, někdy i vděčností, je hodně.
Jistě v první řadě je to moje rodina, pak jsou to rodiče, bratr a jeho rodina a někteří příbuzní. Někteří říkají, že příbuzné si nevybíráme, a já s nimi jen souhlasím a nebudu to rozvádět.
Ráda vzpomínám na učitele, kteří nehleděli na čas a snažili se nás naučit co nejvíc. Chovali jsme k nim úctu, měli jsme je rádi nejen za to, co nás naučili, ale jaký k nám měli přístup. Ti dnešní žáci a studenti vůbec si neumí představit, jak to dříve chodilo. Ráda vzpomínám na učitele na kytaru, který nádherně uměl zpívat hlavně trampské písně a mě se je snažil naučit. Nebyla jsem sice kytarový virtuos, ale u táboráku to stačilo k rozezpívání celého osazenstva.
I plavečtí vedoucí, kterých bylo několik, tvořili partu zapálených lidí do plavání a snažili se z našeho plaveckého oddílu vytvořit skupinu těch, které to bavilo a snažili jsme se o dobré výsledky. Od okresních přeborů, až po mistrovství ČSSR. Byla to dřina, ale na druhé straně i zábava, nebyli jsme vrcholoví sportovci, ale musím říci, že jsme se snažili, jen jak to šlo. Od jara do podzimu – pondělí, středa, pátek bazén, úterý čtvrtek tělocvična. V zimě pak jsme bazén vyměnili za lázně, kde to bylo obtížnější, protože lázně měly 12 metrů oproti venkovní pětadvacítce. Bylo to náročné, ale ráda na to vzpomínám. Nejen na tu dřinu, ale i na partu správných plavců.
Jen letmo jsem do úvodního citátu trochu vepsala řádky se střípky z mého života, jak se mi míhaly myslí v tomto mrazivém dni, kdy už je na dohled pomalé oteplování a jaro tak bude klepat na dveře.
Přeji krásné dny, plné zdraví a osobní pohody. Vězte, život je krásný, i když je někdy pes.
A končím ještě jedním citátem neznámého autora:
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.
